Lékařská poradna

Zamyšlení nad aktuálně vzrůstajícím společenským jevem

Zvýšená zátěž

V době socialismu byla povinná vojenská služba na dva roky. Odvedenci to považovali za ztrátu času, zkrácení svobodného života apod. Vysokoškoláci chodili poslední dva roky školy na tzv. vojenskou katedru. Jednou týdně se oblékli do „kopřiváků“, jak se říkalo vojenské výstroji, a vojáci z povolání je tam učili vojenskému životu. Po skončení vysoké školy nastoupili na jeden rok do kasáren, aby tak dokončili vojenskou povinnost.

Jak vojákům základní služby, tak absolventům vojenské katedry se vždy od základu změnil jejich život. Museli se přizpůsobit novému způsobu bytí, myšlení, podřízenosti. Každý měl jinou schopnost se na novou situaci adaptovat.

Rozhodně zde působil stres, a kdo se nepřizpůsobil (a stres působil dlouhodobě), u toho se rozvinul pocit bezmocnosti. Teoretici takovou situaci nazývají distresem, což je stres, ze kterého se jedinec nedokáže dostat, nemůže události kolem sebe ovlivnit. A to má dopad na jeho celkové zdraví. Vše začíná tím, že se na jedince zvyšují požadavky na pracovní výkon, je nucen zvyšovat produktivitu své práce a podávat nadnormální výkon, než byl zvyklý, a to nejhorší na tom bylo, že podle něj neviděl smysl činnosti, byla to marnost.

Kolem sebe slyšel, že vojna z něj udělá muže, že jej utuží a naučí pořádku, získá sebedůvěru. Ano, u někoho tomu tak bylo, ale za dobu svého působení na posádkové ošetřovně jsem řešil několik pokusů o sebevraždu a několik vojáků bylo přesunuto do civilu s diagnózou ´neschopen vojenské služby´. Skrývala se za tím deprese, rozdvojení osobnosti, syndrom vyhoření apod. Některým vojákům se vojenský život líbil, a dokonce se později stali vojáky z povolání. Měli zajištěn dobrý plat, bydlení a jiné výhody, mohli založit rodinu, viděli perspektivu do budoucna.

Zpočátku zahájili svou práci v zeleném s entuziasmem, dokázali se zapojit do náročné práce, dobrovolně zvyšovali produktivitu své práce, podávali výkon na 110 %, na rozdíl od základní služby byli uspokojeni, mysleli si, že mají autoritu, když nosí uniformu. Posléze zjistili, že jejich práce není patřičně ohodnocena a že se rozevírají nůžky mezi tím, co dávají, a jaké uspokojení jim práce přináší. A i tentokráte se dostavil pocit marnosti. V rámci preventivní péče o vojáky z povolání jsem měl možnost rozebírat jejich situaci. Časem se u nich dostavila fáze, kdy měli pocit, že nic nestíhají, že se jim vše vymyká z kontroly, organizace jejich činnosti začala být chaotická, nervózní. Najednou viděli své pracovní prostředí jinak. Při kontrole jsem naměřil vysoký tlak, stěžovali si na bolesti kolem žaludku, u někoho jsem prokazoval žaludeční vřed, jiný trpěl na arytmie a další měl cukr v moči. Jenže práce u nich stále probíhala ve vysokém tempu. Začali popisovat únavu, ztrátu nadšení až apatii, zklamání z toho, co dělají. Jejich život se změnil v syndrom vyhoření.

Začal jsem vzpomínkami na dobu vojny a popsal situaci vojáků a důstojníků, ale totéž lze vylíčit u jejich manželek. Byly sice zajištěny, vytvořily si pěkné prostředí, narodily se jim děti, jenže jejich manžel tam nebyl, stále byl v kasárnách a veškerá starost o rodinu, péče o děti byla na jejich bedrech. Málo spánku, vaření, praní, sušení prádla, nákupy, návštěva střediska, když byly děti nemocné, žádný čas na odpočinek či zájmovou činnost. Také popisovaly, že nic nestíhají. Únava, deprese, porucha spánku, porucha funkce štítné žlázy a jiné zdravotní problémy… Aby si ´osladily život´, začaly se posilovat sladkostmi, brzy se změnily jejich tělesné proporce, a to jim na sebevědomí nepřidalo. I zde jsem viděl začínající příznaky syndromu vyhoření.

Když výsledek práce neodpovídá úsilí

Všude tam, kde je pracující kolektiv, kde dochází ke styku s lidmi, kde je velká frekvence, tam také hrozí nenápadný rozvoj syndromu vyhoření u jednotlivců či kolektivu. Když výsledek práce neodpovídá úsilí, přestože práce probíhá s nasazením a ve vysokém tempu. Zvláště v tuto hektickou dobu je na vás vyvíjen tlak k perfektnosti a nadřízený slabost netoleruje, jinak hrozí výpověď ze zaměstnání. Tehdy se práce promění v únavu, ztrátu nadšení až apatii, zklamání z toho, co děláte. Dotyčný nemá radost, nemá motivaci, nikomu nevěří, stává se pesimistou, začíná se izolovat a vyhýbat se společnosti.

Tento moment je klíčový a varovný před nastupujícím syndromem vyhoření.

Vaše tělo si rozvíjí obranné psychologické mechanismy jako cynismus k tomu, co děláte, vůči předmětu vaší práce. Projevuje se to negativním stavem až podrážděností vůči okolí. Třeba lékařů vůči pacientům a sestrám, učitelů vůči žákům, prodavačů vůči kupujícím, zaměstnanců banky či pojišťovny vůči klientům, úředníků za přepážkou vůči lidem stojícím v nekonečné frontě před ní. Syndrom vyhoření je i příčinou manželských konfliktů a ničí vztahy.

Takové situace ohrožují celou společnost. Zvláštní pozornost si vyžádala situace v době dvou let covidové epidemie a nyní při válce na Ukrajině.

Syndrom vyhoření se nevyhýbá ani lékařům či lékařkám a dle výzkumů se ukázalo, že je jím ohrožena asi 1/3 lékařů a lékařek. Stává se, že i vysoce kvalifikovaní lékaři mají tendenci ignorovat skutečnost, že pracují mimořádně dlouhé směny, přebírají těžké pracovní úkoly a kladou osobní důraz na to, aby vynikali.

Syndrom vyhoření je plíživé onemocnění a také se snadno podcení nenápadné varovné signály. Ale pacient to jasně pocítí, když přijde s bolestí do čekárny ordinace nebo zubní ambulance, zaťuká na dveře a z místnosti se ozve: „Kdo to sem zase leze“. Učitel začne o svých žácích hovořit jako o nezdárné populaci (zde jsem se vyhnul vulgárnímu pojmenování). Úředník používá slang jako „hoď mi ten kus na pás“ (míněno dalšího uchazeče), a to je již zřejmý projev onoho cynismu. To je typická reakce vyhořelého personálu.

Nepříjemných situací samozřejmě přibývá, dotyční jsou podráždění nejen vůči svým klientům, lékaři vůči pacientům, ale také ke kolegům a personálu. Začnou diskutovat o výpovědi, kterou ale nepodají, protože by těžko hledali jinou práci, cítí se jako ve svěrací kazajce. A to nejhorší je, když začnou své problémy „léčit“ alkoholem, protože alkohol akutně uleví, ale z dlouhodobého pohledu je alkohol výrazným faktorem, který situaci obrací na depresi, a k tomu se přidají zlozvyky, jako je kouření či používání rozličných návykových látek.

Jak rozlišit

Někdy je složité rozlišit syndrom vyhoření od deprese. V obou případech je přítomna únava. Je nutný hloubkový rozbor a odlišení jemných detailů. Např. jedinec u syndromu vyhoření obviňuje své okolí, kdežto u deprese jedinec obviňuje sám sebe. Hloubkový rozbor má také rozhodnout o způsobu léčení. Nejlépe když se při léčení postupuje komplexně ve spolupráci s odborníky.

Ovšem v případě lékařů je situace komplikovanější, protože než by požádali jiného lékaře, začnou se léčit sami pomocí léků. Ordinují si antidepresiva, své léčení tají, problém však pokračuje a syndrom vyhoření se takto nezastaví.

Někdo má větší odolnost vůči stresu a vydrží větší nálož zátěže, někdo je zranitelnější a důsledky stresu se u něj dostaví dříve.

Jak předcházet

V odborné literatuře si můžete přečíst, že na některých pracovištích se snaží aktivně takovým stavům předcházet. Vytvářejí si psychoterapeutické skupiny personálu, kde kolektiv řeší své interní problémy, konfliktní situace a vzájemné vztahy. Každý má možnost nahlédnout do vzniklé situace, a pokud se ho to týká, uvědomí si, že se v syndromu vyhoření ocitá. A pak má možnost požádat o pomoc psychologa. Učí se používat specifické techniky, jak prožívat své jednotlivé psychické i tělesné pocity.

Nacvičuje organizaci svého času, má se vyhýbat odkládání věcí na jindy. Co může udělat hned, nemá odkládat na pozdější dobu. Odkladem se momentálně uleví, ale problém se kumuluje a nabaluje se jako sněhová koule.

Trojnožka

Víme, že od pradávna má člověk tělo, duši a ducha, že jeho život stojí na pomyslné trojnožce. Kdykoliv začne jedna nožka pokulhávat, je mnohem snadnější, že trojnožka spadne. Vědci v souvislosti se syndromem vyhoření také používají symbolickou trojnožku a na ní ukazují, že se život skládá z práce, z rodiny a přátel a třetí nožku tvoří volný čas, koníčky, sport a také symboliku komentují podobně, že život jedince musí vždycky stát alespoň na dvou nožkách, aby se nezhroutil.  O duchu není řeč. V doporučení preventivních opatření psycholog pokračuje: Nepřenášet si starosti z práce do soukromí. V práci mít supervizora, který stojí nad vámi, kdo není zdrojem bezmocnosti, ale je zdrojem jistoty, lze se na něj obracet o radu, když si sám nevíte rady, když je toho na vás moc. Můžete se svěřit a podělit se o své starosti. Taková autorita je velmi důležitým faktorem v prevenci syndromu vyhoření. Někdy psycholog doporučuje, aby si jedinec zvýšil svou kvalifikaci, což je podle teoretiků prokázaným faktorem proti rozvoji syndromu vyhoření.

Na stránkách Zdravotnického zařízení Ministerstva vnitra najdete i krátký test, na kterém si můžete vyzkoušet, jak je to s vyhořením právě u vás.

Orientační dotazník

U každé položky vyberte kladnou nebo zápornou odpověď podle toho, zda uvedené tvrzení odpovídá vašemu pocitu nebo situaci. A buďte sami k sobě zcela otevření a upřímní. Za každou kladnou odpověď si udělejte čárku - 1 bod. Na konci si pak sečtěte body a porovnejte výsledek s bodovou škálou dole.

1. Když si v neděli odpoledne vzpomenu na to, že zítra zase musím do práce, nestojím za nic. Ano | Ne
2. Kdybych měl (-a) možnost odejít do důchodu /např. předčasného/, udělám to hned zítra. Ano | Ne
3. Nesnáším už ani spolupracovníky, ty jejich stále stejné řeči jsou k nevydržení. Ano | Ne
4. To, jak mne dráždí spolupracovníci, není nic proti tomu, jak mne dokážou vyvést z míry lidé, se kterými musím jednat v rámci své profese. Ano | Ne
5. Práce s lidmi mne už ubíjí, vysává mé síly. Ano | Ne
6. Za poslední tři měsíce jsem odmítl (-a) účast na vzdělávacích aktivitách /seminářích, kursech/. Ano | Ne
7. Svou práci zvládám „levou rukou“, myslím, že mne už nemůže nic překvapit. Ano | Ne
8. O své práci se těžko dozvím ještě něco nového. Ano | Ne
9. Na konci pracovního dne bývám unaven (-a) tak, jako bych těžce fyzicky pracoval (-a). Ano | Ne
10. Mám pocit, že už je jen málo věcí, ze kterých se dokážu opravdu radovat. Ano | Ne

Vyhodnocení:

• 1-2 body - syndrom vyhoření nehrozí
• 3–5 bodů ukazuje na příznaky počínajícího syndromu vyhoření
• 6–8 bodů značí již nastupující rozvoj tohoto syndromu a je nutné zjistit, za jakých okolností k tomuto rozvoji došlo
• 9–10 bodů je indikací k odborné (psychologické nebo psychiatrické) intervenci

Protože jsem se díval a stále se dívám na člověka jako na celek, pak dávám prioritu prvnímu přirovnání trojnožky, kde stojí tělo, duše a duch. Obsah druhé varianty je položen jen v rovině těla a duše. Když chybí duchovní rovina, trojnožka mnohem snadněji padá.

Kdo nevěří, ať si udělá vlastní rozbor faktorů, které se podílejí na rozboji popsaného problému se zaměřením na duchovní rovinu. Pokud provede rozbor upřímně, přijde na to sám.

Svůj názor nad otázkami syndromu vyhoření sepsal

MUDr. P. Šácha