Ve všech sdělovacích prostředcích, noviny rozhlas, televize, počátkem tohoto roku několikrát za den proběhla stále opakovaná a doplňovaná zpráva, že v Americe velmi známá filmová herečka / v té době těhotná/, i její sestru a přítelkyni ,brutálně zvraždili mafiáni. Dlouze a denně se o tom mluvilo v televizi a ve všech novinách, bylo široce rozepsáno a stále se spekulovalo o tom hrůzném činu.
Na moji ženu zpráva velmi silně zapůsobila a také na naše dvě dospívající děti. Stále nás nabádala k opatrnosti, snad proto, že jsme si postavili domeček a zrovna na konci dědiny. Nikdy jsme domek nezamykali, snad jen když jsme byli všichni doma a šli spát. Od zveřejnění tohoto případu jsme z nařízení manželky museli stále mít na paměti při odchodu z domu za sebou zamykat.
Asi po třech měsících po této události, jsem ze zaměstnání přijel kolem půl druhé. po půlnoci. Byl jsem zaměstnán jako vedoucí pohostinství ve vedlejším městečku Kloboukách vzdáleném asi 4 km. Protože byl konec měsíce 30. dubna, musel jsem uzavřít výkazy měsíční tržby, příjmy zboží, spotřeby plynu, elektřiny, čerpání dovolených, mzdové výkazy zaměstnanců, zpracovat čtvrtletní statistiku , což bylo dost náročné, připravit objednávky zboží. A další úkony. Takže jsem byl dost unavený. Už doma jsem pak zhltnul trošku zeleninové polévky a rychle do postele, protože o půl sedmé ráno znova do práce.
Snad jsem ještě ani neusnul, když se mnou žena prudce zatřepala a syčela mi do ucha rychle vstávej jsme přepadeni jdou nás vyvraždit !
Počátkem února, při odvážení zařízení a zbytků neprodaného zboží , a prázdných obalů a pivních sudů z nedaleké Zemědělské školy po hasičském bálu , který jsme občerstvením zajišťovali. Na dvoukolce mně to moc neubývalo ,jiné mechanizace však tehdy nebylo , a taky to zas nebylo tak daleko. Bedny od limonád, zbytky vína, kořalek všech druhů, hrnce na ohřívání párků, plata od chlebíčků, zařízení k čepování piva, bylo toho na několik jízd. Když jsem přijížděl k restauraci, současně ze zátočiny přijížděla bílá nová Škoda 1000 MB, a také zastavovala. Protože jsem před rokem po povinném sedmiletém čekání na poukaz na koupi nového auta ,barvu jsem si vybrat nemohl, tak mě tato bílá zaujala. Zeptal jsem se co stojí taková Škodovka, byli dva, řidič a spolujezdec. Hned odvětili, mám li zájem, že je úplně nová jen má levé zadní dveře promáčknuté a stojí 22 tisíc. Zdá se že by to byla výhodná koupě, protože před rokem jsem zaplatil za šedou 38 tisíc. Spíš jsem myslel pro jednoho kamaráda, řidič najednou říká: pane, /ne soudruhu/ příští čtvrtek připravte peníze já si jdu teď do hospody koupit cigarety. Odejeli, a já doodvážel poslední věci ze sálu Zemědělské školy.
V minulosti chodili SNBáci v uniformách často do hospody. Jeden z nich Alois Knecht, ten za mnou chodil do kanceláře bez zaklepání. Kromě regálu na spisy, otomanu, stolku a dvou židlí tam nebylo nic víc. Pověděl jsem mu co se mi přihodilo kolem toho auta, a že mám podezření, že to nemůže být košer. Jeho reakce byla, buď rád, že koupíš lacino nové auto a než jsem se nadál usnul na otomaně. Pochybnosti jsem měl a proto jsem po Lojzovi chtěl aby na ten den, čtvrtek, přišel o půl hodiny dřív a v civilu.
V dalších dnech jsem při rušném provozu na příhodu nemyslel. Až po týdnu ve čtvrtek v časném odpoledni, přiběhl do kanceláře číšník /F.Buchta/ a říká: soudruhu vedoucí na place vás čekají dva páni. Bylo po obědech a až na pět domorodců hospoda jak vymetená. Uprostřed jídelny seděli dva štíhlí mladí hoši, kolem 30 roků, po mém příchodu oba povstali a při
podání ruky oba řekli své jméno. Jednoho jsem si zapamatoval, toho druhého ne. Na sobě jsem měl bledě modrý plášť, a hned padla otázka zda mám připraveny peníze. Ve mně zabolelo, mlčky jsem přikývl a posadili se.
Protože neměli nic objednaného, volal jsem na obsluhu, přines dvě kávy a dva malé rumy, to ale odmítli, že jsou motorizovaní a taky že hned odjíždí. Jeden z nich /Kříž/ vytáhl z náprsní kapsy saka velký techničák abych si jej prohlédl a taky, že auto stojí před okny restaurace. To druhé ve kterém chtěli pak odejet stálo pod oknem mé kanceláře, ve směru do města, tedy tehdy pod okny mé kanceláře.
Podíval jsem se do techničáku, a hned se podezření utvrdilo, bylo tam jméno majitele vypsáno, ale číslo poznávací značky chybělo, ale na autě bylo namontováno. Znovu ve mně zabolelo, auto je tady, já peníze nemám a určitě něco není v pořádku. Jak dál ? Nitro se chvělo, požádal jsem je jestli se můžu s ním projet přes náměstí.. Techničák jsem měl v kapse pláště, předali mi i klíče od auta a zůstali sedět v restauraci – Ježíši jak toto dopadne. Musel jsem být hodně rozrušen, protože klíče do zámku bílého nového auta Škodovky 1000 MB jsem zasunul až na potřetí.
Stanice Veřejné bezpečnosti /nosili tenkrát tmavomodré uniformy/ byla umístěna ve směru mojí jízdy na klobouckém zámku, ale vchod k nim byl z opačné tedy ze zadní strany. První myšlenka byla jeď tam a zeptej se co oni na to. Vřítil jsem do jejich úřadovny bylo jich tam sedm, včetně velitele kpt. Bdinky. V rychlosti jsem je informoval o celé záležitosti. Zvláště je upozorňoval na rozdíly zapsané ve velkém technickém průkazu a jiné nenormální skutečnosti. V technickém průkazu bylo vypsáno jméno, ale číslo poznávací značky tam vypsáno nebylo. Navíc to bylo psané dvěma různými rukopisy. Ovšem na autě poznávací značky byla. První reakce byla sborově, „vole auto kup je to laciný„ . Mně se to pořád nezdálo.
Mezi tím kpt.Bdinka určil: Vy, jako budoucí majitel, pojedete za město na státní silnici asi 500 metrů kde je čerpačka pro benzin, nádrž byla úplně prázdná a Lojza Knecht / bohužel v uniformě/ s ním pojede jako „ odborník“ automechanik..Ostatní po dvojicích obsadí tři křižovatky tam, že je zadrží a prověří. Jeden z nich telefonicky do Bran ověřoval poznávací značku. Protože tehdy na poště telefonní hovory spojovala manuálně jedna pracovnice „spojovatelka“ , ale na stanici SNB zapomněli na ten den určené heslo, tak jim to chvilku trvalo než dostali spojení. Lojza Krecht a já jsme odejeli tankovat, bohužel naše cesta vedla kolem hospody. Kříž i jeho pomocník už stáli venku před hospodou u svého auta a netrpělivě mě vyhlíželi. Nutně jsem musel jet kolem nich, tam jsem jim sdělil, že SNBák je můj kamarád, vyučený automechanik, teď jedeme pro benzin a hned se vrátíme. My jsme odejeli. Jenže jak stáli, z toho místa viděli na další křižovatku, jak se k ní dvojice SNB zadem přibližuje, a také o kus dál uviděli další přibližující se dvojici, která měla obsadit křižovatku Klobouky – Morkůvky. Ta první měla obsadit křižovatku u Obuvi. Mezi tím na stanici SNB ověřili, skutečnost, že poznávací značka patří jednomu ukradenému autu.
Velitel stanice kpt. Bdinka okamžitě vydal další pokyny a sám s nováčkem SNB L. Nádeníčkem jako řidičem okamžitě vyjeli se starou oktávkou za náměstí, kde v nejužším místě vozovky mezi zemědělskou školou a nynějším zlatnictvím stojí sloup veřejného osvětlení, postavili své auto napříč přes silnici. To bylo bleskové a nanejvýš správné rozhodnutí !
Velitel vystoupil z auta, šofér zůstal uvnitř a čekali jak se objeví, že je zkontrolují. Za několik okamžiků se v plné rychlosti očekávané auto objevilo, řídič když uviděl před sebou napříč silnice postavené auto, bez rozmyšlení vyhnul se sloupu veřejného osvětlení a po chodníku jej obejel, doslova přeletěl. Kpt.Bdinka notně překvapen zíral a jen ukázal rukou řidiči jeď. Nádeníček, začínající policista nejdřív musel kousek couvnout, aby se dostal do směru jízdy, na plný plyn se za nimi pustil . Náhodou jel kolem něho někdo na Pionýru, ten jej rychle posla poslal k benzince aby nám vyřídil abychom stíhali dotyčných ve směru Čejč. My zrovna čerpali sotva 3 litry, čerpání jsme okamžitě přerušili a plnou rychlostí odejeli přes Kašnici. Krumvíř, až po Hovorany. Podezřelé jsme nespatřili, tak jsme se vrátili zpátky do Klobouk na policejní základnu. Tady na mě velitel vybafl: „dejte sem klíče auto je zabavené „. Takže jsem se z něj moc dlouho neradoval.
Podezřelí nejeli na Krumvíř, ale odbočili na křižovatce na Morkůvky. Tam na signál dvou policistů zastavte ! nereagovali a plnou rychlostí pokračovali. Nádeníček jim nestačil a ti měli tolik času, že u JZD v Morkůvkách se přesedli, snad proto, že ten druhý byl lepší řidič. To malé zdržení stačilo k tomu že stihající se skoro kontaktně přiblížil. Obě vozidla na plný plyn směřovala na Boleradice, v mírně stoupající silnici u Pajanky prchající vypálili na pronásledovatele dvě rány, obě bez účinku. Pronásledovatel palbu opětoval třemi výstřely, také bez účinku. Těsně před Boleradicemi u zemědělského závodu JZD, silničáři po náplavě čistili příkopy, lžíce bagru byla zrovna nahoře i s hlínou, když se obě auta přiřítila a obě plnou rychlostí pod ní projela. V Boleradicích se pronásledovateli ztratili – vjeli do dlouhé slepé ulice- vedoucí do vinohradů. Nádeníček, pomalou hledací jízdou tam náhodou vjel také a ti se najednou proti němu objevili, na plný plyn kolem něj projeli směr Horní Bojanovice. Poznal marnost jeho snahy, tak se vrátil na základnu. Pronásledovaní pokračovali v úprku ve směru na Velké Pavlovice ,kde na polní křižovatce u lípy do Horních Bojanovic si zapsal do bloku brněnské číslo rychle jedoucího auta službu konající policista Karel Němec.
Za tři dny přijeli dva civilisté, přišli za mnou do kanceláře, představili se jako kriminálka Brno, abych jim dopodrobna vše řekl. Mezi tím jeden z nich z aktovky vyndal hrst fotografií. Podívejte se jestli někoho nepoznáte. Mezi prohlížením kladli jeden přes druhého otázky. Na jednu z fotografií ukazuji, druhý v sérii nebyl. Oba spráskli ruce a hned mě začali tykat, hned zítra dej na modlení a buď rád, že to tak dobře dopadlo. Ten hoch je nám velmi dobře známý z brněnské mafie, ten nám jíž při několikátém stíhání rozbil tři policejní nanuky. Navíc je ozbrojený. To máš ale kliku. Zatím nám uniká.
Po půl roce, přijeli opět dva, ale břeclavští policisté do restaurace, jako na pivo a na mě, pojď se podívat, kdo že nám to sedí v autě. Jen přes restaurační okno jsem se podíval, ano s pouty na rukou seděl uvnitř auta jeden z těch dvou prodávajících. Musel být opravdu šikovný, protože po propuštění z vězení za různé jiné krádeže a podvody,( i toho auta), jsem se pak z novin dověděl, že v Brně na Fenjanské ulici přepadl poštovní auto a zmizelo s něho 1,5 mil.Kčs i s lupičem. Dodnes.
MB 1000 bílé auto bylo úplně nové a skutečně ukradené na brněnském výstavišti. Mototechna a Tuzex tam měli sklady. Řidič z tuzexové prodejny byl vyslán pro auto aby jej předvedli zájemci, jinak majiteli tuzexových bonů ( 1 tuzexový bon = 5 Kč , bony dostávali pracovníci v kapit. zahraničí, Sýrie , Egypt, atd). Do skladu jel tramvají a zpět s vybraným autem. Pozdravil se s hlídačem, ukázal výdejní doklad a šel dál do skladiště, kde po obvyklé vydávací proceduře s vedoucím uskladněného zboží, a předáním vozu velkého techničku, klíče a náhradních, 5 lt benzinu do nádrže. Po vyřízení všech povinných formalit, podnikový řidič nasedl do přepravovaného vozu, techničák ležel na místě spolujezdce, a odejel k hlavní bráně ke zpuštěné bíločervené závoře. Tam vysedl, motor ale běžel a šel pomalu do kukaně ohlásit vrátnému aby ji zvedl. Ten jej však viděl a tak než přišel, závoru už zvedal. Pozdravili se zvednutím ruky a v tom okamžiku přiskočil k autu cizí mladý muž rychle nasedl a již s nastartovaným autem se snažil ujet. Vrátný na to zareagoval, že zastavil zvadající se závoru a dal zpětný chod, padající závora poškodila, promáčkla pravé přední dvéře. Bylo však již pozdě- loupežník stačil ujet..
Kpt. Jaroslav Bdinka, velitel kloboucké stanice SNB, asi po týdnu té honičky, přišel za mnou a s velmi vážnou tváří mi nejdříve sdělil další závažné podrobnosti k události. Vlastně přišel proto, aby mi nabídl jeho osobní krátkou zbraň, abych si ji nemusel pořizovat sám. Jen stále opakoval, abych si s tím nezahrával, že v tom jede celé brněnské podsvětí a bych byl velmi opatrný a pozorně se díval na své okolí. V případě sebemenšího podezření, ihned nahlásit SNB.
Asi po roce po této události jsem po půl noci přijel ze zaměstnání domů do Morkůvek. Protože byl konec měsíce, musely být hotové zaměstnanecké mzdové výkazy, spotřeba elektřiny, plynu, statistická inventura, zvlášť se vedli výkazy spotřeby kávy, masa atd.Taková uzávěrka se dá dělat až po skončení pracovní doby. Doma jsem snědl trošku studené zeleninové polévky rychle do postýlky, ráno v 7,00 vlastně 6,45 už jsem byl opět v zaměstnání . Ale než. ……… Sotva jsem si lehl, notně unavený jsem hned usínal, spíš omdlíval, když moje žena semnou začala lomcovat a do ucha mi hrůzným hlasem syčela: Mafiáni jsou tady a jdou nás vyvraždit !!!, co děláš, že je neslyšíš ?! copak je neslyšíš už jsou na půdě !!! Rovnýma nohama jsem vyskočil přes pelest postele, rovnou k pokojové skříni kde jsem měl jako člen mysliveckého sdružení brokovou dvojku, třepal jsem se jak osika, Strachem jistě ne , ale náhlým probuzením. Moje žena se stála uprostřed pokoje a jen polohlasně syčela : rychle, rychle už jdou po schodech s půdy do přízemí. Vyšel jsem tedy do chodby, která byla matně osvětlená pouličním světlem, koukám vzhůru na schody a nic , nic nevidím ani neslyším, přesto jsem zaujal obranné postavení. Tu jsem si uvědomil, že vlastně nemám náboje. Ty byly v kuchyňské lince pod zámkem (kvůli synovi ), tak jsem se pro ně vydal a cestou začal logicky uvažovat, že na půdě neslyším žádný hluk, ani kroky po horní chodbě jak tvrdila žena, přesto jsem pušku nabíjel. Několik okamžiků jsem v chodbě stál, i když milovaná do mě stále hučela, že ti zlosyni už jdou a jsou jistě tady a budeme obětmi mafiánů a nic proti tomu neděláš. Nedbal jsem na její invektivy a šel do pokoje otevřít okno do ulice, všude klid a mír a vlahá noc. Ve vedlejším pokojíku holka i syn klidně spali. Pomalu se vracím už bez pušky, žena pořád stála v chodbě a lomila rukama, říkám jí prosím tebe, kvůli tvému vyvádění bych málem zastřelil ženicha.
Bylo 30 dubna, z prastarého zvyku svobodní chlapci sadili v tuto vlahou noc na 1 května, zelené májky děvčatům do předzahrádky nebo ji dávali do komínu, což byl náš případ. Po měsíci mi to dalo fušku než jsem ji pak odstranil.
Naše holčička dospívala a maminka si toho bohužel nevšimla. V zaměstnání jsem pak celý den nevyspalý chodil jak mátoha, modlil se, aby už bylo konec směny.
Jos.Babáček
Morkůvky květen 1969