Paměti občana Morkůvek
Josef Babáček
Obsah:
Úvod
I. Na Špilberku. Moje učňovská léta
II. Frontové střepiny aneb válka jako na dlani
III. Rekonstrukce válečných bojů z pohledu historika Marka Sekaniny
IV. Již se nevrátili
SEZNAM PADLÝCH SOVĚTSKÝCH VOJÁKŮ při osvobozování obce Morkůvky
V. Válečné osudy dvou morkůvských rodin
VI. Zbytky a trosky z malé plochy jedné bitvy
Předměty týkajících se válečných událostí 1945
VII. Poválečné radosti z osvobození
VIII. Hrdina z Morkůvek – František Peřina
IX. Památník padlým – anabáze kolem výstavby
X. Přílohy viz Galerie fotek
Úvod
Ne každá menší obec má tolik pozoruhodností jako Morkůvky.
Jednou z nich je válečné období a přechod fronty v dubnu 1945. Dosud byly zachyceny jen stručným konstatováním bojujících jednotek na obou stranách a nedochoval se ani počet padlých osvoboditelů.
Tato publikace odkrývá, sice z pohledu jednotlivce, průběh bojů a postup fronty, atmosféru z pozice vesnice, frontové běsnění. Válečná doba je viděna očima mladíka s řadou jedinečných podrobností. Začíná vitalitou malého učedníka v okupačním prostředí, který se v něm těžce orientuje, pokračuje přes nebezpečenství krvavých střetů bojujících armád, až po opojné poválečné chvíle, ne však bez ohrožení. Logickým vyústěním je pak ne zcela ledajaká dokumentace té zlé doby od uchovávání válečných reliktů, k seznamu těch, kteří se z jeho rodné vesnice již nevrátili ke svým a zůstala po nich jen zmínka na památníku, jedním z prvních společných pro všechny, kteří zůstali na válečném kolbišti. V tom horizontu má svoje nezadatelné místo ten, který byl daleko od svého rodného hnízda, ale stejně hořce prožíval bitevní vřavy, navrací se mezi své se svými zásluhami.
Předkládaná publikace se nechce tvářit jako vysoce erudované dílo, ale skromný svědek a připomínka všech těch smutných událostí.
Snad tedy přispějete, kteří se z potřebných pohnutek chtějí orientovat v tom temné období detailnější optikou nahlédnout na podrobnosti té doby. Snad se tyto vzpomínky dožijí alespoň malého uznání, jako si dnes ceníme dochované záznamy a svědectví pamětníků o době a událostech při pobytu armád v našich krajích, ať se jedná slavkovskou bitvu, prusko-rakouskou válku nebo středověké nájezdy či první světovou. Jan Horák
I. Na Špilberku. Moje učňovská léta
V půli srpna roku 1941, ještě v nedokončených prázdninách, opouštím rodné hnízdečko a ještě neopeřený, čtrnáctiletý, se ocitám ve víru velkoměsta Brna. Dobrovolně přijímám nabídku do učení na hospodského od spolurodáka Jožky Šedivého, kterou upekli až příliš narychlo rodiče, vlastně jen maminka, otec byl v té době zaměstnán v brněnské zbrojovce a jezdil domů jen jednou za týden. Takže, mě maminka musela jít vypůjčit trenýrky. Ty jsem měl jen jedny a právě na sobě. Byly špinavé a několikanásobně zalátané. Vypůjčené mně byly hodně veliké a Jenda Čermák byl o jedny chudší.
Jožka Šedivý byl o 8 roků starší. Pracovitý, inteligentní, spořivý a mohl by být nejednomu člověku z obce vzorem. Jeho cílevědomosti si velmi vážím. Na Špilberku pracoval jen jednu letní sezónu a po ní odešel do Žabovřesk. Tam také pomohl ještě ten rok do učení mému spolužákovi Jindrovi Kadrnkovi. Moje učení se odbývalo v letní restauraci na Špilberku, kterou v tu dobu měl od města pronajatou pan Ladislav HLAVÁČEK. K tomu ještě provozoval Modranskou vinárnu, která se nacházela těsně pod Špilberkem na Husově ulici. Vstával v poledne, lehkou úklonou pozdravil hosty, chvíli se pomotal v provozu, obyčejně všude zavazel, pak odešel do města a večer byl ve vinárně.
O restauraci i vinárnu a jejich zásobování se starala jeho manželka Nelly. On byl baculatý hromotluk s dobrým srdcem, vždy příjemně navoněný, trošku mu ujížděly modré oči. Ona snědá a drobná, rozená Dvořáková z Brna (Hybešovy ulice), plnější postavy, příjemná a velmi bystrá. Šéf si potrpěl každý den na vyžehlený oblek od Nehery. To byl také jeden z mých úkolů, utíkat ze Špilberku k Neherovi vyžehlit kalhoty. Firma Nehera byl veliký krejčovský závod, který sídlil naproti hlavnímu nádraží, vždy připravený k službám svým zákazníkům.
Pravidelné volné čtvrtky však trávil se svým švagrem Dvořákem z Hybešovy ulice. Ten byl povoláním kovář a vlastnil kovárnu v Kovářské ulici. Byl to hezký snědý člověk s krátkým černým kartáčkem pod nosem a prý spolu chodili na lepší, do vybraných podniků, což Nelly jedno nebývalo. Ubytovaný jsem byl v personálním domečku hned vedle restaurace. Byla zde postel, židle a na ní budíček, na zdi háčkový věšák na šaty. Malý domeček byl postaven ve dvoře a vedle něj po schodech nahoru byla kuželna, věčně obsazená a stále to tam dlouho do noci třískalo. Také jsem tam někdy vypomáhal stavět kuželky a musím přiznat, že to bylo dobře zaplacené. Za takto prvně vydělané peníze jsem si brzy pořídil sice trošku obnošený, ale svůj první oblek. Budit mě chodila maminka pana šéfa, stará paní Hlaváčková, nebo maminka šéfové, paní Dvořáková.
maminka pana šéfa, stará paní Hlaváčková, nebo maminka šéfové, paní Dvořáková. Ony se střídaly a já jsem byl stále jen sám. Vstával jsem v šest třicet a na nohou byl do dvaceti dvou večer, den co den, bez jediného dne volna!!! Bylo to velmi namáhavé. Ulehčení spočívalo v tom, že jsem jednou týdně chodil do pokračovací školy, kde jsem se setkával s Jindrou Kadrnkem, mým spolužákem. Ten se učil na hospodského v kavárně v Žabovřeskách, v ulici sousedící bezprostředně s Kounicovými kolejemi. Vždy jsme si měli co říci, nejdříve o holkách, pak ale také o tom, že ze sousedství často slýchává střelbu. Tam nám Němci zastřelili tři naše oblíbené učitele z Měšťanské školy z Klobouk u Brna, důstojníky v záloze – pana Ludvíka Wolfa, Jaroslava Kuxe a Františka Pacáka. V Kouničkách zahynulo i mnoho jiných dobrých vlastenců.
Ještě připomenu, že tu s námi byl další náš spolužák Jožka Bravenec. Ten se učil na Husově ulici u firmy A-ZET RADIO. Později se z něho stal úspěšný opravář radiopřijímačů všech značek a i černobílých televizorů. Na opravy barevných si už netroufal. Ale abych se vrátil do Modranské a na Špilberk. Obě staré paní a já jsme v dopoledním čase měli na starosti úklid restaurační místnosti, v letním období i zahradu a na přídavek ještě Modranskou vinárnu. Denně se nejdříve uklízela písková zahrada, pak bylo nutné vysbírat papírky a špačky z cigaret a hrabičkami ji uhrabat. Zelenými ubrusy prostřít zahradní stoly, umýt popelníky, pak se přesunout na Husovu, kde se muselo všechno pečlivě vycídit, vyleštit, a to nejen sklenice, ale i židle, stoly a lustry. Prostě čistota musela být především. Na tu si Hlaváček potrpěl. Na lístku jsem měl napsáno, kolik vína mám ve sklepě naplnit do bílých a zelených litrových sklenic a co dalšího připravit ještě pro noční směnu. Husova ulice byla v té době přejmenována na Horst Wessel Strasse. Po ní často pochodovali v rotách němečtí vojáci, nejčastěji se zpěvem písně Auf der Heide blüht ein kleines blümrlein (Na stráni kvete malá květinka).
Tato melodická a veselá pochodová písnička se mi velice líbila, ale zpívávali i jiné zvučné písně. Rázný krok vojáků v okovaných botách a písně bylo příjemné poslouchat. Ale těch hezkých, melodických mnoho neměli.
Ve vinárně na malém pódiu byl umístěn klavír a na něj hrával muzikant s doprovodem houslisty. Kraloval zde hezký ženatý vrchní, vždy čistě oblečený a pečlivě oholený pan Řehůřek. Ten mě zasvěcoval do umění otvírání sektů a k přátelskému chování se k hostům a jiným potřebným praktikám. Byl ke mně příjemný, ale jak se blížila desátá večer, poděkoval mně za pomoc a já musel utíkat spát.
I když byl veliký nedostatek cigaret, byla vinárna každý den zakouřená, až mě z toho bolívala hlava a chtělo se mi ze zkaženého vzduchu zvracet. Byl jsem namáhavou prací unavený a chyběl mi spánek, proto jsem záviděl těm děckám, co nemusely do zaměstnání. Po úklidu vinárny, naštěstí jen v letním období, bylo mým dalším úkolem nahoru na Špilberk přívézt přírodní nebo technický led k chlazení piva a nápojů. Ten se prodával v budově na Husově ulici, při chodníku vedoucím na Špilberk. Elektricky chlazené výčepní pulty ani boxy v té době neexistovaly. Přímo se tam jít nedalo, protože chodník byl velice příkrý. To vše bylo nutné zvládnout dopoledne a na oběd už jsem musel být převlečený a pomáhat budˇ v kuchyni nebo v obsluze.
Asi uprostřed délky cesty nahoru stál dřevěný veřejný záchodek zdobený vyřezáváním, zeleně natřený, podobný jako ve filmu o Dobrém vojáku Švejkovi, o tento se starala jedna paní, ani ne moc stará, za kterou velmi často chodila celá její rodina. Záchodek byl pak při druhém leteckém náletu zasažen a značně poškozen. O kus dál nahoru při pravé straně cesty stál světlým okrem natřený domek rodiny Černých.
Pan Černý byl naším poštovním doručovatelem a při jedné návštěvě mně zachránil život, ale o tom se zmíním později. Naproti domku Černých byla další dřevěná stavba s upraveným okolím, která v minulosti sloužila jako prodejna mléka a osvěžujících nápojů. Bylo tam několik pevně přidělaných lavic a vše zastřešené, z jedné strany otevřené do terénu. Večer a v noci to sloužilo jako místečko lásky, proto se kolem vždy pohybovalo několik individuí, která se potichu přikrádala a připravenými dírkami pozorovala, co se děje na těch lavicích. Stále tam bylo plno.
Zde na Špilberku byl mým přímým nadřízeným pan Grepl, avšak jen jeden měsíc a půl, další dvě sezóny pan Urban. Ten měl dcery Věrku, Zdenku a malou Marušku. Jeho paní sedávala v pokladně a prodávala vstupenky na zahradní koncert. Bydleli na Kopečné. Po dvě sezóny zde denně se svou kapelou a zpěvačkami koncertoval Gustav Brom. Na pianino hrával pan Krupička, bicí obsluhoval mladý kluk Nejezchleb, říkali mu Chlebíček. Byla to dobrá parta kamarádů. Několikrát s nimi zpívaly i sestry Skovajsovy a pan Brom je doprovázel na saxofon.
S panem Krupičkou před každým koncertem pečlivě vybírali, co se bude hrát, aby muzikou neurazili německé návštěvníky. A vždy se u toho hádali. Nejčastěji hráli melodie z operety Franze Lehára Země úsměvů a Franze Strausse Vídeňská krev i jiných skladatelů a měli vždy ohromný úspěch. Kdykoli teď slyším ty melodie z rádia, vždy si vzpomenu na mladá léta a Špilberk.
O rok později přišla pro mne další posila z Morkůvek, a to Jožka Kraus. Ten mě střídal, protože já byl již v druháku. Později, když přijížděl z krátké návštěvy domova, měl vždy veliké potíže, musel nejdřív do veřejných lázní a do horké vany vytřepat blechy z oblečení. Bylo mně jej upřímně líto, vždy u toho plakal, když se mně s tím svěřoval. Tolik utopených blech prý najednou nikdy neviděl. Po válce byl zaměstnán v Čechách a tam se i oženil a později pak řediteloval v hotelu Slunce na náměstí v Českých Budějovicích.
Po dvou letech, v letní sezóně 1943, došlo ke změně vedení. Hlaváčci jako Češi museli opustit restauraci a přestěhovat se do Králova Pole na hotel Praha. Vinárnu na Husově ulici však provozovali dál. Skoro celý personál zůstal na místě. Coby nový majitel přišel německý voják v uniformě wehrmachtu FRANZ WEIDINGER. Změna byla hlavně pro mě výhodná. Odpadly mně povinnosti ve vinárně a měl jsem více času na kuchyň a zahradu. Velkou výhodou bylo, že od té doby začalo do německé restaurace chodit více brněnských Němců a vojáků. Každou středu jsem chodil do pokračovací školy, kde, jak správně tušíte, byl povinný německý jazyk. Jako správný Čechoslovák jsem němčinu ignoroval a bojkotoval s přesvědčením, že tím Němce porazím. V krátké době přišlo ze školy upozornění, že všechny předměty zvládám dobře, ale němčinu ne a ne. Hned příští den si mě nechal zavolat náš účetní, starší pán, brněnský Němec KREUZINGER, který možná pocházel ze Strachotína. A tiše mně v koutě zahrady říkal: „Pepi, německy se musíš učit, víš, chceš-li škodit svému nepříteli, musíš mluvit jeho jazykem. „Bum, bum, bum,…“ úplně jsem ztuhl a zbledl, v hlavě mně dunělo, dostal jsem závrať.
Jéžiši, je to na mně poznat, že jim chci škodit? Nebo jak to věděl a jak teď dál? Ještě bledý jsem se omlouval a za chvíli jsem ho prosil o doučování. On rád přislíbil a byli jsme pak dobří přátelé. Ale ještě hodně nocí jsem měl bezesných. Zakrátko jsem deficit dohnal a nový šéf byl víc než spokojený. Sloužil posádkou v Táboře v Čechách a jednou za týden nebo čtrnáct dní přijel na dva či tři dny domů, někdy i na delší dobu. Jeho manželství bylo bezdětné a často, když přijel z vojny a chtěli jít do kina, si mě oba spolu vzali každý z jedné strany za ruku a šli jsme do kina Scala – to bylo vyhrazeno jen pro německé občany. Když jsme přicházeli do vestibulu, vždy se ke mně nahnul a řekl: „Jura, jetzt red nicht“ /Jirko, teď nemluv/- to nebyl problém, ani jsem nedutal. Tehdy jsem poprvé viděl barevný film – hráli Barona Prášila. Moc se mně líbil, protože tam byla spousta polonahých děvčat, a já se červenal. Barona vidím ještě teď, jak seděl na letící kouli vystřelené z děla a v ruce svíral trojhranný klobouk. O týden později jsme šli na černobílý film, ve kterém ve vysokých tyrolských horách honil Kurt Ernu, a jak to bývá, nakonec ji dohnal a byla svatba.
Na zimu 1943-1944 jsem opustil ten domeček ve dvoře a na radu paní šéfové jsem z úsporných důvodů paliva spával v prvém poschodí v manželské posteli, i pan Kreuzinger tam měl postel. Prvé noci jsem nemohl usnout. Bylo tam teplo, péřové duchny byly lehoučké a hřály. Později v létě jsem se ale přestěhoval na Pellicovu ulici k jejich známým, ke Skoludovým.
Nový šéf byl voják a měl hezkou sestru vdanou v Modřicích. Její muž byl na frontě v Itálii, proto se ona a jejich dvě děvčátka denně o něho strachovaly. Několikrát jsem jim do Modřic vezl nějaký proviant a ona i s dětmi zase na oplátku přijela na návštěvu za svým bratrem. Holky byly vždy pečlivě ustrojené, skotačivé, jako děti v těchto letech. Ona byla uzavřená a nemluvná. Byl jsem přesvědčený, že česky uměla, nikdy neřekla ani jediné slovíčko. Naopak, moje nová šéfová byla menší, baculatá, s věčně vlajícími a rozcuchanými prokvétajícími tmavými vlasy, brněnská Němka, té bylo jedno, zda česky nebo německy. Z ničeho neměla strach.
Ještě za starého vedení, každý čtvrtek odpoledne chodila skupinka hostů, která se snažila sedět kousek od ostatních. V případě nepříznivého počasí se společnost vždy přesunula do menší místnosti v restaurační budově. Chodilo se tam z hlavní chodby po několika málo schodech. Nad touto místností byly pokoje majitele restaurace. Tam, kde jsem jednu zimu přezimoval. Zpravidla jejich konzumace sestávala z nějakého piva, erzac kafe a tvrdého alkoholu. Někdy si přivedli několik žen a pak se odtud ozýval veselý zpěv. Po několika hodinách skončili a v klidu se rozcházeli. Změna vedení pro ně nic neznamenala, a tak pokračovali ve svých schůzkách i za nového německého šéfa.
. Restauraci velmi často navštěvovali němečtí vojáci a nejvíce ranění fronťáci, po první i druhé ruské zimě, těžce ranění i s omrzlými pažemi, které nosili na tak zvaných šibenicích. Zdaleka se vyjímali bělostí obvazů a u stolu potřebovali více místa. Na jejich obličejích bylo však znát nedávné přestálé utrpení a bolest. Při vstupu do místnosti hned u dveří zůstali stát v pozoru za hlasitého sražení podpatků. Pokud mohli, se zdviženou pravicí do výše očí hlasitým pozdravem zdravili „sláva Hitlerovi“. A pak teprve zaujali místo u stolu. Raněné vojáky, kteří byli hospitalizováni, často navštěvovali v nemocnicích jejich rodinní příslušníci a ti je pak doprovázeli i na procházkách. Za jedním takovým raněným přijela na čtrnáctidenní návštěvu ze Stuttgartu jeho manželka s dcerou, té mohlo být 15 roků. Bylo to koncem sezóny 1944, a tak sedávali ještě na zahradě. Po zaplacení útraty nechávali nějaké spropitné na rožku stolu. Dcera byla šetřílek, proto je pokaždé nepozorovaně sbalila, ale pro mě tam na ubrousku zanechala několik řádek vyznání lásky s adresou domů a při odchodu vždy dlouze mávala na pozdrav. Nožky měla jak vysoustruhované. Nic z této nabídky však nebylo. Tatínek a maminka se nakonec po vypršení dovolené rukou podáním rozloučili, s dceruškou to proběhlo trošku komicky. Do ruky mně vystrašeně strčila lísteček s pečlivě napsanou adresou, zamávala a byla pryč. Jak asi chudinka přežila konec války.
Čas od času navštěvoval naši restauraci velitel kasáren na Špilberku a můj šéf mně říkal, že je také velitelem celého Brna. Ten poseděl, něco malinko pojedl a u šálku kávy se rád bavil s mojí nadřízenou. Ta se vždy jen rozplývala. Hodnost měl plukovníka /oberst/, asi se jmenoval FREYTAG, ale nejsem si jistý. Němci po záboru republiky v roce 1939 převzali velmi zanedbaný Špilberk, který generálně opravili. Nyní je celý hrad impozantní dominantou. Hlavně upravili část pro malá kasárna a strážní službu, zde také vybudovali školu důstojníků v záloze a také vězení pro politické vězně.
„Pan obrst“ se díval přes sklíčko na jemném zlatém řetízku, připevněném v dírce uniformy, jako pravý aristokrat. Choval se vždy velice důstojně. Snad to byl Vídeňák. Když náš šéf zůstal doma, i s ním rád ztratil slovo. Teď mně vlastně dochází, že pan Freytag byl asi příčinou častého volna našeho šéfa. Spolu se bavili jako dobří přátelé.
Někdy pan obrst zavolal telefonem do naší kanceláře, abych mu přinesl oběd, jinak se stravoval v kasárnách. Od nás k němu to nebylo tak daleko a přejít přes stráže potíž nebyla, protože všichni službu konající vojáci mě znali, stáli po dvou u každých dveří v pozoru a na prsou pevně třímali samopal a nehnuli ani brvou. Oběd na pečlivě zakrytých talířích jsem ve spěchu v jeho kanceláři upravil, abych jej ještě teplý podal, on mě vždy vybídl, abych se posadil a počkal, než to sní.
Při jídle mně vyprávěl nějakou historku a nikdy se nezapomněl zeptat, jak se mi daří a co je nového. Při jídle, když zazvonil telefon, jej zvedl a po krátké poznámce rychle zavěsil. Kancelář byla velmi prostorná, na oknech závěsy a na čelní stěně veliký obraz s nikým jiným než s Vůdcem.
Když dojedl, nic neplatil, vzal jsem již na sebe složené talíře a s pozdravem „nashledanou“ někdy on přidal „brzkou“, jsem odcházel. A zase přes ty stráže zpět, než jsem byl úplně mimo kasárna. Po pěšince dolů k naší restauraci, tam mě u brány hlavního vchodu jako náhodou potkal jeden z těch čtvrtečních hostů, který se ochotně nabízel, že mi pomůže s těmi talíři, že jsou jistě těžké. Ochota mně byla trochu divná, ale nic jsem nenamítal, ruce mě již opravdu bolely. A až dlouho po válce jsem se dověděl, kdo byli ti čtvrteční hosté a jaká byla jejich činnost.
Z Černé Hory pan Klepárník, mlynář a majitel pily, toho někdy přivezl kočí na bryčce. Byl to klidný a rozvážný muž a asi vedoucí té skupiny, protože vždy platilo, co řekl.
Další z členů byli pan Kotouček Antonín z Hustopečí, pan Sedlák, šofér zemského úřadu, paní Mertová, majitelka obchodu se školními potřebami na Masarykově ulici, pan Smíšek, také mlynář a ještě další asi tři či čtyři osoby. Jednou z nich byl i Viktor Ryšánek, prý rozporuplná osobnost, ten byl po osvobození jako konfident popraven na Cejlu. Když však byli všichni pohromadě na zahradě a s rozepnutými košilemi nastavovali své hrudi sluníčku, úplně nahlas se bavili i před tím Ryšánkem, kolik kdo vybral peněz od svých známých na podporu rodinám po uvězněných. Jak to dělali, mi bylo záhadou, mně nikdy nikdo neřekl, abych přispěl i já. Rád bych tak učinil. Jistě existovala nějaká konspirace, ale jestli toto byla tajná organizace, pak tato konspiraci silně strádala. Až dlouho po válce jsem se dověděl od pana Kotoučka, že jsem ze Špilberka mezi talíři přenášel zprávy od plukovníka Freytaga pro černohorské partyzány. Těm se podle tehdejších novin podařilo podminovat a vyhodit železnici i s vojenským vlakem. Že jsem na tom mohl mít zásluhu, mě nikdy nenapadlo. V té době takových lidí bylo jistě mnoho. A přežili i bez medailí a vyznamenání.
Každé dva měsíce byla u nás slavnost a oslava vyřazení nových důstojníků. Připravil jsem tabuli pro třicet osob. Na akordeon hrával nějaký Brňák, Čech, na housle taky Brňák, ale Němec. Na tuto příležitost jsme vyfasovali zvláštní příděl jablkového vína a trochu šnapsu, pak bylo veselo, ale jen do 24 hodin. Absolventi se veselili a pak se s námi i mezi sebou rozloučili, ráno na sedmou hodinu už byli všichni na nádraží a odjížděli ke svým útvarům. Znovu přijížděli noví nematuranti účastníci kurzu – svobodníci, desátníci, četaři a za dva měsíce držitelé důstojnické hodnosti, pak znovu na frontu.
Těchto důstojníků, poručíků měli Němci citelný nedostatek, a tak se museli školit stále noví. Jednou v listopadu 1944 již odpoledne přijel voják, podle uniformy tankista, a hned mezi dveřmi lokálu ze zad shodil batoh a bez obvyklého pozdravu „Heil Hitler!“ na mě vybafl „ich hab Hunger, was hast du zum fressen“. Zeptal jsem se ho, zda má potravinové lístky, on na to, zda jsem nespadl z Marsu. No jasně, kde by je vzal, fronťák bránící Evropu proti „židobolševizmu“…
Skočil jsem do kuchyně a zeptal se Frau Köchyn paní Müllerové, co mu dáme, má hlad a lístky nemá. Ona chvíli dumala a pak řekla: „Co říkáš karbenátku se špenátem a s bramborovým knedlíkem?“ „Gut!“ Ježíši, hotový poklad…, za ten blahý úsměv to stálo. Zblajzl to jak malinu. „Abys nebyl škodný, pojď sem“ a jal se rozvazovat ten objemný batoh, který stále ležel u dveří. Byl nabitý cigaretami značky Pall Mall, hergot, myslím si, to jsou americké cigarety a jeden ten balík s deseti krabičkami po dvaceti cigaretách mně podal. „Prosím tě, kde jsi vzal ten poklad?“ „Víš, jedu z Itálie a včera jsem odstřelil jeden Schermann /tank/, chlapi z něho vyskočili a utekli. Počkal jsem 2 hodiny, pak jsem se šel podívat, co je uvnitř. Tady to vidíš, byl až po okraj nacpaný cigaretami. Celé dva měsíce jsme byli kamarádi a vlastně on mě naučil kouřit. Při jeho dalším volnu mně řekl: „Pojď se mnou a na nic se neptej!“ Šli jsme ze Špilberku dolů, kousek po Husově ulici, nahoru přes Šilingrovo náměstí, pak po Starobrněnské, směrem k Zelnému rynku, odbočili na Peroutkovu a předposlední poschoďák na levé straně byl cílem naší cesty. Vchod z vysokých těžkých dubových dveří a hned za nimi visel těžký červený dekový rozpůlený závěs, okraje byly obšité jemnou tmavohnědou koženkou a kousek za ním seděla v recepci v teplém, ale vydýchaném a silně vonícím prostoru statná, již postarší blonďatá bordelmamá. Povážlivý výstřih se silně nalíčeným obličejem, holé paže a s opřenou hlavou, veliké modré oči, v ruce držící zapálenou cigaretu v předlouhé špičce, celkem hezká paní. Ihned se s upřeným pohledem na mě, dala do vyjednávání, vyjednával tankista, ze mne však nespustila oči. Roztřepala se mně kolena, zuby mně začaly drkotat, pořád jsem viděl ten její výstřih. Nahnul jsem se k němu a řekl: „Počkej chvilku, odskočím si, hned se vrátím.“ Nepozorovaně jsem opustil to tajemné místo a už jsem se tam nikdy nevrátil. Takže dosud neznám to tajemno. Výsledek mně pak neřekl, ale víc mě nikam nezval. Po skončení kurzu se jako obvykle konalo rozloučení u nás. On byl vyřazen jako poručík. Popřál jsem mu přežití vojnové hrůzy a odjel. Doufám, že přežil a že se vrátil domů zdravý.
V únoru 1943 napadlo hodně sněhu, musel jsem jej odházet a zamést cestičku od hlavní železné brány přes zahradu do restaurace. Spěchal jsem, po ránu bylo skoro vždy liduprázdno a ve výčepu byl dobrý a „nevykuchaný“ radiopřijímač, tedy i s dlouhými vlnami, takže se dala poslouchat cizina, buď Londýn, nebo Moskva. Jeho dva ampliony vedly na zahradu. Obvykle jsem hledal muziku, nejraději „Valdaufku“ s písničkami, které jsem měl rád – Jetelíček, Proč ta sova tolik houkala, U Rokycan atd. Teď se však ozvaly čtyři dunivé rány, několikrát se opakující bum, bum, bum, bum, s malou pauzou opět se několikrát opakovaly, až se zcela zřetelně ozvalo „Volá Londýn“ s upozorněním, že po krátkých zprávách promluví k národu pan prezident Dr. Edvard Beneš. Abych lépe slyšel, patřičně jsem to zesílil, zády otočený ke vchodu jsem seděl na opěradle židle a soustředěně poslouchal nabádavá slova a slova útěchy
našeho pana prezidenta. Bylo to 3. února 1943. S maximálním zaujetím a rozechvěním jsem bedlivě poslouchal, abych to pak mohl dál tlumočit. Vůbec jsem nezpozoroval, že se tiše otevřely dveře a do lokálu vstoupila postava v černé čepici s kšiltem a v dlouhém a pohodlném černém hubertusovém plášti. Otočil jsem se. Pošťák! „Člověče, co to děláš? Posloucháš Londýn, blbče? A máš to zapnutý na zahradu!!! Řve to na celý Brno! Nejsi náhodou blázen?“ Asi jsem hodně zbledl a krve by se ve mně nikdo nedořezal. „Pane Černý, prosím Vás, …“, dál jsem se nedostal, on položil klidně noviny a poštu na stůl. „Vypni to na zahradu a pokračuj. Měj se hezky!“ Kdyby to však nahlásil na četnické stanici nebo na gestapu, byl by za onen čin pro takového občana trest nejvyšší. Chudák moje rodina by skončila v koncentráku. Po frontě jsem mu byl poděkovat, ale žel nesetkal jsem se s ním. Dodnes na to vděčně vzpomínám.
Pevnost Špilberk byla od svého založení největší dominantou města Brna. Je známo, že sloužila k obraně, ale i jako vězení, ve kterém byl uvězněn i věhlasný revolucionář a lupič Babinský. I za protektorátu sloužil jako tvrdé vězení, dovolím si však tvrdit, že mnoho Brňanů to nevědělo, snad ani sami průvodci kasemat. Tenkrát byli dva a oba Češi. U nás na zahradě obyčejně svačívali a jeden z nich strašně rád jídával smradlavý sýr. O vězeňském tématu však nikdy nic neutrousili.
Naše zahradní restaurace byla velmi oblíbená, zvláště v raném předjaří. Stromy a keře byly ještě holé, ale kosi a ostatní zpěvní ptáci už hlásili jaro. Jak se objevilo první sluníčko, nastal čas překrásného ptačího koncertu v klidu a míru, vůbec bychom nevěděli, že je válka. Nebýt tramvají přeplněných německými vojáky, stále někam cestujícími, neměli bychom potuchy, co se děje. Jen rodiče a prarodiče měli starost nad nejistým děním. My mladí jsme žili v jakémsi podivném pocitu, snad strachu a nejistotě ze zítřka, ale nikdo z nás to nerozebíral. Hlavně, že dýcháme. Zítra, ano zítra, bude vůbec zítra? Dnes svítí sluníčko a je příjemně, jdeme se na Špilberk opalovat. Prodavači, úředníci i soudci spěchají za poledne na hodinu či dvě do přírody uprostřed města, na sluncem ozářený prostor zahrady, sednout si a nastavit tvář hřejivým paprskům prvého sluníčka a zapomenout na skutečnost. Čím déle válka trvala, tím byli němečtí spoluobčané, kterých bylo tehdy v Brně asi 40 000, Čechů zde žilo cca 200 000. Většina z nich již oplakávala své syny, otce a své známé.
Můj šéf měl dosti vlivných známých a ti se vzájemně navštěvovali. Mě někdy brával s sebou. Jednou večer se taková návštěva uskutečnila na Starobrněnské. Ze Špilberku to nebylo daleko, asi šestý dům na pravé straně ve třetím poschodí. V polní uniformě, mýma rukama vyleštěné půllitráky a v puse asi jen šest zubů, prokvétající tmavé vlasy, takový byl můj šéf a dobrodinec. Ona v nepadnoucích šatech, čerstvě naondulovaná brunetka, cupitala vedle svého Franze, v tašce nesla něco k snědku a také nějaký šnaps. Po krátkém dvojím zazvonění ve třetím poschodí se tiše otevřely dveře a služebná nás okamžitě zve dovnitř. Tam byl kromě domácích již jeden manželský pár a uniformovaný SS důstojník a také mladinká vyplašená blondýnečka. Služebná nás usadila u stolu a přinesla nějaké pochoutky. Stále odbíhala a vždy přinášela nějaké mlsy a chlebíčky a taky jakýsi šnaps, stále se usmívající, všechny pobízela k ochutnání těch dobrot. Hovor se točil kolem fronty a toho, jak se strategicky ustupuje, ale že Führer v brzké době nasadí novou tajnou zbraň a že mizerného bolševika jistojistě porazíme. Hlavní slovo měl však ten uniformovaný SS důstojník. V družné zábavě jsme tam pobyli asi tři hodiny a já se bavil s tou smutnou blondýnečkou, pak jsme se všichni rozloučili a pomalu se ubírali domů. Šéf byl jako obyčejně mírně veselý. Po krátké chvíli se ke mně nahnul a říká: „Jura, víš, kdo bylo to děvče?“ „No, nevím.“ Byla stará asi 16 let, přirovnával jsem ji k sobě. Pěkně už vyvinutá, tmavých očí, jemných rysů a vůbec se nezapojovala do debaty s ostatními. Hezké děvčátko byla „židovka“ a ten esesák ji chránil. V té společnosti žlutou hvězdu na šatičkách neměla. Nevím už, jak se jmenovala a jestli to chudinka vůbec přežila. Aspoň v tu dobu nemusela do transportu. Doufám, že ji osud uchránil.
I u nás se jednou uskutečnila domácí oslava. Připravil jsem tabuli a hlavním oslavencem byl můj šéf. Oslavoval tehdy své 50. narozeniny. Pozváni byli příbuzní a známí našich šéfů, zbytek byl personál. Z rodinných příslušníků to byli Skoludovi z Pelicovy ulice a taky mladá paní Hertha Lövová ze stejného baráku, šéfova vlastnice. Dále jeho sestra z Modřic a její dvě malá děvčátka, ještě další dvě rodiny a nějací vojáci. Zajel jsem do Modřic do Fruty pro jablečné víno a taky byl k dispozici šnaps v podobě světlušky a kmínky. Naše kuchařka, paní Müllerová, připravila jehněčí pečeni na šípkové omáčce. Kde to sehnala, bylo obdivuhodné a taky připravila nějaké mlsy. Skoludovi měli syna Waltra, který sloužil jako četař u letectva pozemního personálu a čerstvě jej oplakávali, protože padl v Polsku. Měli také rozvedenou dceru, jmenovala se Čechová a byla to Češka jako poleno a dávala to najevo, hlavně svým rodičům. Paní Skoludová pocházela odněkud z Hané a německy neuměla, ale byla Němka. Nosila červený kulatý odznak s hákovým křížem. Její dcera Čechová se však této slavnosti nezúčastnila.
Paní Hertha Lövová byla tehdy ještě mladinká holka a už vdova, manžel Lothar jí padl ve Francii. Všichni se náramně bavili a zpívali všechny známé písničky. Šéfovi už padaly do čela prokvétající vlasy a vůbec nezakrýval chybějící horní a zčásti i dolní chrup. Veselý a příjemný byl můj velitel… Ačkoli na mě všichni volali Pepi, on jediný mi říkal Jura. Už v povznesené náladě a celý rozesmátý zvolal najednou před celou společností: „Jura, komm her, du bist Kommunist! Po skončení vítězné války tě na naší zahradě na prvém stromě pověsíme.“ Všichni se nahlas chechtali, protože ho znali a také znali jeho vztah ke mně. Byl jsem asi poprvé také trochu v povznesené náladě a s rukou na jeho rameni jsem řekl: „Pane šéf, po válce budete rád, když vám přinesu trochu sádla a kus chleba.“ Chechtot zesílil a nebral konce, veselí pokračovalo ještě dlouho do noci. Pak se jeden po druhém začali vytrácet, kdo vlastně tenkrát zamykal, nevím, já jsem to nebyl. Oslava narozenin se vydařila, příští den jel do Tábora do kasáren a já jej na nádraží doprovázel i s výslužkou pro jeho kamarády. Moc tam nespěchal, nejraději by zůstal doma, ale musel. Stejně měl ohromné štěstí, že se vyhnul frontě a sloužil v Čechách. Navíc věděl, že za týden bude znovu doma. Pan obrst měl dlouhé prsty.
Pro zvýšenou činnost ilegálních skupin probíhaly časté policejní kontroly osob, ba i vojsko bylo do toho zapojeno. Obyčejně chodili ozbrojení muži po dvou, na krku na řetízku s plechovým půlměsícem, polní policie žádali předložení kennkarty /osobního průkazu/ a potvrzení o zaměstnání. Kontroly byly běžné i u cestujících ve vlacích a na jednu takovou mám svou, ne zrovna dobrou, vzpomínku.
Dostal jsem volno na sobotu a neděli, a tak hurá domů za kamarády. První moje kroky vždy směřovaly za Vaškem Kadlecem, Jožkou Klimentem, taky nikdy nesměl chybět Jožka Jurás, Mirek Hájek, Jožka Páleník, Miloš Kincl, Mirek Harcuba, přátelé a kamarádi „jak naobíraní“. Můj bráška Slávek u toho musel být taky. Večer jsme chodili na besedu do hospody k paní Kovářové, kde se ve světničce v kávových šálcích podávala kořalka, vypálená z cukrové řepy. Páchlo to strašně, ale pití mělo grády. Dědinka jak malovaná, v té době čítající přes 800 duší, pěkných a urostlých děvčat jako máku. Chodili jsme po dědině a zpívali – ano, ZPÍVALI! Bože, jak to bylo krásné! A většinou bez alkoholu, jen tak pro potěchu svou a svých známých, hezky a upřímně si zazpívat. Z „kopca“ od větřáku, kde se pálíval pro vzpomínku Hus a kde kdysi stával větrný mlýn, jsme hlaholili na celou dědinu. Měl jsem pak dlouho na co vzpomínat. Vlastně dodnes.
Pak v pondělí ve tři hodiny ráno jsem musel vstávat. Do ruky kufřík s čistým prádlem a nezbytnou makovou bábovkou od maminky a přes les mašírovat do Kobylí na vlak. Můj bratr Slávek mě obyčejně doprovázel pěšky nebo na kole. Měl chudák se mnou trápení. Znovu se pak vracet přes Lácary a tlačit bicykl do toho strmého kopce, jen po úzkém chodníčku. Obyčejně jsme meškali, a tak to nebyla chůze, ale po celou cestu úprk. Náramkové hodinky nikdo nevlastnil /ty jsem měl až o rok později/, a tak nás nejistý čas tlačil. Ve vlaku jsem vždy ještě dlouho zhluboka oddychoval. Pak přišel průvodčí, vydal jízdenku. Následovaly Bořetice, pak Pavlovice, v Zaječí se muselo přejít přes most, to už jsme byli v zabraném území. Německá pohraniční stráž střežila přísným pohledem každého procházejícího. Žádné zdržování, rychle přesednout a pokračovat v cestě do Brna. V tomto vlaku už byl větší a trochu delší klid, mohlo se i usnout.
Jak jsem byl tak unavený předcházejícími událostmi s kamarády, netrvalo mně to dlouho. Když bylo štěstí a našel jsem volné místo u okna, zachumlal jsem si hlavu do pověšeného obnošeného svrchníčku a tvrdě usnul. Vůbec jsem nevnímal, že nás v kupé přibylo a že bylo už úplně plné. Ve vlacích se netopívalo, a tak bylo čím dál tepleji spolu s přibývajícími lidmi v kupé. Ruce zabořené v kapsách kalhot, hlavu zakrytou, vůbec jsem nevnímal své okolí. Najednou se mnou někdo prudce zatřepal: „Bitte Ausweis!“ Vyplašeně jsem vyskočil a hned jsem dostal ránu do zubů, druhá byla od rámu okna. Jeden český, jeden německý četník a jeden civilista, ten žádal Kennkartu, prohlížel si ji, můj krvácející ret ho nezajímal a průkaz mně nevrátil, prý abych si pro něj přišel na gestapáckou služebnu. Byl to nerudný člověk, nepříjemného vzhledu, v černém tralaláčku, na klopě odznak s hákovým křížem. Pane Bože, čím jsem se provinil a co mě čeká na gestapu? Zbytek cestujících už asi měl po kontrole, protože kontroloři hned odešli a pokračovali v dalších prohlídkách. S malou dušičkou jsem se vracel a hned sděloval šéfové celou událost s otázkou, co mám dělat. Uklidnila mě slovy: „Nic si z toho nedělej, počkáme, až se vrátí manžel.“ To víte, že jsem celý týden žil ve strachu a všechno mi padalo z rukou. Konečně byl šéf doma a už všechno věděl. „Jura, komm“ a šli jsme. On v uniformě, já vedle něho cupitám a stále packuji, ani pořádně nemohu jít, kolena a celé tělo se chvěje, bledý jsem jak stěna. Gestapo. U vchodu do budovy služebny stáli v černých uniformách, rozkročeni a se samopaly na prsou dva SS v ocelových přílbách. Nepříjemný pocit. Chvíli nám trvalo, než jsme na dlouhé chodbě našli kancelář onoho úředníka. Štítek s jeho jménem a už klepeme. Ticho, nikdo se neozývá a ani při dalším klepání. Šéf očividně neklidný a upocený si otíral kapesníkem studený pot z čela. Z vedlejší kanceláře vyšel civil s nějakými lejstry v ruce. Na otázku, co chceme, mu šéf vyjevil moji situaci a také říká, že jsem jeho zaměstnanec. „Chvíli počkejte, hned se vrátím.“ Opravdu za necelých 5 minut byl zpátky. Otevřel nezamčené dveře prázdné kanceláře a pozval nás dovnitř. Ze zásuvky stolu vytáhl asi 12 osobních průkazů, můj byl ten nejhořejší a hned jej vrací šéfovi s pozdravem sláva Hitlerovi. Ten se sraženými kufry děkuje, pozdrav opětuje a odcházíme bez potíží domů. Prý jsem měl při kontrole ruce v kapsách a oni pátrali po podezřelých osobách. Mně bylo 17 roků, a tak jsem se stal silně podezřelým. Ve vlaku se netopilo, proto jsem si obvykle zabořil ruce do kapes a tvrdě spal. V okamžiku kontroly jsem neměl šanci ty ruce z kapes vůbec vytáhnout. Ještě několik nocí se mi stále zjevovaly ty hrozivé samopaly. Tatínek mi při každé příležitosti připomínal, nikdy nikomu nic neříkej, ani kde pracuješ, s kým se stýkáš a co vidíš. V naší obci jsou asi prý tři lidé, kteří donášejí a hlásí každou hloupost na patřičná místa. Za mrzký peníz a větší příděl potravinových lístků se tedy nechávali uplatit. Bída a hlad tu sehrály docela jistě nemalou úlohu. S mým příběhem to naštěstí nemělo žádnou souvislost.
V mladickém věku jsme však měli i jiné a hezké myšlenky. I když hrozilo bombardování města a mohlo se odehrát každým okamžikem, ať ve dne nebo v noci. Jak se později ukázalo, domovní protiletecké kryty označené LSR (Luftschutzraum) mnoho brněnských obyvatel neochránily. Každý činžák měl svůj LSR a na průčelí při vchodu to bylo vápnem napsané.
Koncem roku 1944 se z naší restaurace stala kancelář stavby protileteckého krytu. Stavba to byla veliká, vchod byl z Horst Wessel Strasse /Husovy ulice/, řekl bych celkem nenápadná díra do skály, přísně střežená a nepovolaný nesměl jít ani kolem této stavby. Kancelář byla umístěna ve výčepu, a to jen přes den, skládala se ze tří sražených stolů a na nich hromada výkresů, různých papírů a také připravených prázdných průkazů, legitimací o zaměstnání a dalších lejster, razítek, dokladů o zařazení jednotlivých osob a podobně.
Velel tomu statný, asi šedesátiletý Brňák v uniformě SA, mluvil plynně česky a německy a byl na to sám. Rusové byli tehdy již na maďarských hranicích. Byl z toho všeho ustaraný a věčně něco sháněl, na stole měl polní telefon, ten však nedostačoval, proto musel jednat osobně. Hlavně při doplňování nových pracovníků. Nebyl to špatný chlap. I přes veškeré potíže stavba rychle pokračovala a význam měla obrovský. Tolik kamení, skály a hlíny nad krytem nemohla snad žádná bomba na světě prorazit. Jednou jsem vzal ze stolu v nepřítomnosti velitele stavby jednu již podepsanou průkazku o zaměstnání a dal ji svému příteli Tiboru Slováčkovi z Mutěnic, s nímž jsme sdíleli pokojíček na Pellicově ulici, v domě u Skoludových.
Ve třetím patře bydlela Hertha Löwová, vdova po Lotharu. Tibor byl v tu dobu bez zaměstnání a hrozilo mu zatčení. Proto si doplnil jen chybějící údaje v předtištěné v průkazce, například datum narození, odkdy pracuje a další. Tímto okamžikem se stal nepostižitelným. Hertha měla kamarádku, říšskou Němku, která pracovala na brněnském pracáku. Jednou, takhle v 11. října 1944, domluvil Tibor u Herty večírek. Něco málo jídla na mls a trochu šnapsu. Měli jsme však smůlu, zrovna v ten den byl letecký poplach, přiletěli kotláři a holky se strachem úplně třásly. Dívali jsme se na letadla, jak nalítávají. Kotlářům se na nádraží podařilo zasáhnout několik lokomotiv a ve Slatině i cisternu s benzínem. Svými palubními zbraněmi ohrožovali všechny vlaky. Lítali tak nízko, že jim bylo možno rozeznat tvář. Od července do konce října bylo přes šedesát leteckých poplachů. Bohužel bylo po těšení a radosti, večírek skončil hned odpoledne. S Tiborem jsme pak zůstali přátelé i dlouho po válce. Když jsem pak jel v roce 1950 coby voják přes Brno do Bruntálu, Tibor byl již ženatý a pracoval v hotelu Padovec. Tam se mi velice věnoval, jeho oběd byl výborný. Později mě navštívil v Kloboukách, žel byl již těžce nemocný.
Čím dál víc se šeptalo o možnosti brzkého bombardování města Brna, zvláště a stále nás na to upozorňoval náš třídní profesor matematiky. Byl to bělogvardějec, mluvil s ruským přízvukem, vážili jsme si ho jakožto vynikajícího pedagoga a člověka. Drobnější postavy, ale osobnost s velkým O. Všichni Češi se na nálet už těšili. Jedenkrát za týden jsem chodil také kopat zákopy. Naše škola měla přidělený úsek na konci jihozápadního okraje Husovic. Jeho počátek byl u samostatně stojícího soukromého domečku a úsek se táhl přes jeden kilometr směrem k blízkému lesíku. Obyvatele toho domku jsme nikdy neviděli, ale míval v oknech kvetoucí muškáty a ta okna byla stále dokořán otevřená a za nimi byl hlasitě puštěný rozhlas. Téměř pravidelně. Když už jsme si pomalu zvykli na lopatu či krompáč, z radia začala kukat kukačka. Krucinál, jak to, že kuká, vždyť to není ani deset minut, co bylo slyšet, že „Über dem Reichsgebiet befindet sich kein feindlicher Kampfverband“ /nad říšským územím se nenachází žádný nepřátelský svaz/. Lopaty a krumpáče nám vypadly z rukou, brali jsme to úprkem do blízkého lesíčka. Tam jsme se pohodlně natáhli do mechu a hleděli k nebi. V toužebném očekávání, zda je uvidíme. Za hodinu byl poplach odvolán a my pokračovali v práci dál až do večera. A pak znova, než se nám podařilo přidělený úkol splnit.
Počátkem listopadu roku 1944 jsem obdržel doporučenou obsílku z Pracovního úřadu Brno, Cejl. To nevěstilo nic dobrého. Po otevření celkem strohá zpráva: „Dostavte se dne toho a toho v tolik hodin patřičně oblečen na 1. nástupiště brněnského nádraží, pojedete do Maďarska kopat zákopy“. Buď jsem byl dobrý z těch husovických zákopů, nebo zajímavý ročník 1927 anebo potřebovali každou ruku. Na druhý den jsem s dopisem, pln očekávání, utíkal na pracák a rychle vyhledal patřičné dveře. Už už jsem chtěl zaklepat, když tu vyšel úředník s balíkem lejster pod paží. Ptám se ho: „Pane, prosím vás, mám jet do Maďarska na zákopy, pozvánka však došla včera a už včera byl také odjezd“. Tedy pozvánka přišla očividně pozdě. Úředník mlčel, vzal pozvánku do ruky, rychle ji přečetl, vrátil mi ji a řekl: „Už v tom mají bordel, zmizni, nikomu nic neříkej, teď už tě nikdo nenajde.“ Vrátil jsem se zpět do zaměstnání a dělal mrtvého brouka, jakoby se nechumelilo, nikomu jsem se nechlubil. Budapešť se musela beze mne obejít. Později jsem se dověděl, že boje o Budapešť byly jedny z nejtěžších. Kdo ví, co by tam bývalo na mě čekalo. A vůbec, proč jsem dostal pozvánku pozdě, byla to náhoda nebo zapracovala ta známá – neznámá od Herthy Lövové?
Z radia se však čím dál častěji ozývala kukačka. Až jednoho dne jsme zaslechli upozornění, že se k Brnu blíží nepřátelské svazy s pravděpodobným úmyslem bombardování města. Byl pátek 25. srpna 1944. Já už měl v té době několik dní výuční list v kapse. Sluníčko hřálo a na obloze nebylo téměř ani mráčku a skoro poledne. V zahradní restauraci posedávalo několik hostů čekajících na oběd, byli jen tak v košilích a někteří i bez nich, prostě se opalovali. Bylo slyšet dunění, ovšem trochu jiné než doposud. Hned se to vysvětlilo. Hejno letadel, bombardérů, letělo poměrně nízko a pomalu nad námi směrem na Židenice a Líšeň. Pojednou jsme uslyšeli podivné zadunění a duté rány. Rychle všichni do krytu. Jako protiletecký kryt nám sloužil náš sklep na brambory a jiné potraviny. Nahrnuli jsme se tam všichni i s několika vojáky. Pár odvážných nás však utíkalo nahoru, na ochoz hradu, abychom lépe viděli, kam to vlastně padá. Spíš bylo slyšet hluboké dunění a vidět oblaka šedého dýmu, ale kde to bylo, se určit nedalo. Asi za půl hodiny bylo po náletu a my jsme zvědavě hltali každou zprávu přicházející z epicentra. Dozvěděli jsme se, že byly bombardovány Židenice a bohužel jen několik menších továren, ale naopak více obytných domů. V Líšni jen částečně zasáhly bomby továrnu na součásti leteckých motorů /dnešní Zetor/ a také částečně poškodily letiště mezi Slatinou a Tuřanami. Všichni jsme tajně doufali, že rozbijí brněnskou zbrojovku, ale ta zůstala k našemu údivu bez poškození. Civilisté, kteří odmítli úkryt, to odnesli velmi citelně. Zahynulo kolem 182 osob. Byla to tvrdá realita a od tohoto dne jsme všichni ještě bedlivěji sledovali radiohlášení. Po tomto dnu nastal v Brně úplně jiný život. Morálka se silně uvolnila, úřady sice fungovaly, ale jakoby všichni začali chodit po špičkách, bez rozdílu se báli zítřka, ať to byl Němec nebo Čech. Nálada byla pod psa. Naštěstí jen na několik málo dní. Poměrně rychle se na minulý útok zapomnělo a vše chodilo v naučených kolejích jako předtím. Kukačce se poté už tolik nevěřilo, každý se choval podle vlastní intuice.
Dne 20. listopadu 1944 bylo zima a klasická mlha, na zahradě stálo připraveno jen několik stolů. Čekali jsme na podávání obědů. Kolem desáté z rádia zakukala kukačka, ale nikdo na to nereagoval. Hosté již konzumovali oběd, spokojeně seděli na zdravém vzduchu a až těsně před dvanáctou začaly ječet sirény oznamující bezprostřední nebezpečí leteckého útoku. Někteří lidé spěchali do krytů a jiní se pomalu loudali a nejevili zájem se schovat… Ve tři čtvrtě na dvanáct nad Brnem začalo hotové peklo. Bomby padaly na střed města snad ze všech stran. Náměstí Svobody – Údolní – Kobližná – Husova – Pellicova – Kozí – Pekařská – Veselá – Židenice – Zbrojovka – Černovice – tam i známá léčebna byla zasažena, strašný rámus z vybuchujících bomb, hukot letadel, padající budovy, rozbité sklo z výkladních skříní a tabulek obytných domů, rozházené cihly, všude přítomný prach. Hrůza. Jedna z bomb padla těsně vedle naší zahrady, v rozdílu snad 15 metrů, ale o 20 metrů níž, přesně v místě dětského pískoviště, k velkému štěstí zrovna liduprázdného. Právě jsem vycházel z kuchyně, nesl na talířích objednané zákusky a snažil jsem se otevřít dveře vedoucí na zahradu. Ty se v tom okamžiku tlakovou vlnou rozrazily – mně přímo do prsou, talíře i se zákusky ve střepech na zemi. Všichni lidé už byli pryč, teprve nyní i já jsem spěchal do krytu. Po skončeném náletu se některým hostům nechtělo opustit restauraci, a tak zůstali sedět dál, šťastni, že nepřišli o život… Klábosilo se potom vespolek a sháněly se zprávy o pustošení, které bomby způsobily. Telefon naštěstí fungoval, a tak se informace čerpaly přes něj a také z rádia.
Už bylo pozdě v noci, zřejmě kolem 23. hodiny, když přišel od kohosi návrh, abychom se šli podívat do města, jak to tam vypadá. Tma byla jako v ranci, nikde se nesvítilo, a my jsme pomalu přicházeli na Husovu. Budova AZ rádia byla zasažená a hořela. Ježíši, to byla spoušť! A ve vzduchu jakýsi podivný puch. Po ulici pobíhalo několik uniformovaných mužů, ti se snažili pomáhat lidem, kteří byli zasypáni, a taky odklízeli sutiny ze zbořených domů. Zakrátko jsem měl z té podívané nepříjemný pocit. Tady nebudu… A tak jsem šel nazpět domů. Ráno ale zvítězila zvědavost, šel jsem se tam znovu podívat. K mému velikému údivu byly na cestě o dva krátery více. Dílo časovaných bomb. Měli jsme tedy štěstí, že vybuchly o něco později, když už jsme byli pryč. Tyto časované mrchy nadělaly lidem hodně utrpení.
Do naší zahradní restaurace chodila někdy na obědy pěkná černička s modrýma očima, hezky oblékaná, mladá, ne starší jak osmnáct, velmi příjemná. Říšská Němka, zaměstnaná byla na hradním velitelství a nikdy neměla žádný mužský doprovod. Až v březnu 1945 se po obědě zapovídala a vůbec jaksi nespěchala, slovo dalo slovo a že ať zítra přijdu, že mě zve do svého bytu na kávu a zákusek.
Možná na ni působily poplachy a nálety, jistě i vědomí, že je pro ně už všechno v háji. „Přijdi zítra ve čtrnáct, bydlím ve druhém patře Na rybníčku.“ Do večera jsem na slib skoro zapomněl, protože ten den bylo hodně práce a unavený jsem tvrdě usnul. Ráno jsem si vzpomněl na ten slib a požádal o odpolední volno a bylo mi uděleno. Naštěstí se v ten den sirény neozvaly, ba ani se nekukalo. V dohodnutou dobu jsem přišel do Rybníčkové ulice, vystoupil svižně do druhého patra, u vysokých dveří jsem zazvonil. Hned někdo otevřel, ale jen tak na dva prstíčky. Povídám: „Prosím vás, hledám slečnu, co má tady bydlet.“ „To se mýlíte, tady nikdo takový nebydlí.“
„Děkuji, promiňte, že vyrušuji,“ zklamaný a mrzutý jsem odešel s pocitem, že si ze mne udělala legraci a s lítostí, že to tak neslavně dopadlo. „Počkej, ty čerte, jak přijdeš, co ti udělám.“ Už nikdy jsem ji však neviděl. Až později jsem zjistil, že jsem tehdy dorazil na špatnou adresu, neboť nebydlela v Rybníčkové ulici, kde jsem ji hledal, ale Na rybníčku. Už věděla, že je konec a chtěla se s Brnem takto rozloučit? Asi ano! Doufám, že aspoň šťastně přežila ten „ukrajinský front“.
Válečné události nabíraly na rychlosti a najednou tady byl duben 1945. V rádiu hlásili, že německá armáda vyklidila pozice a zaujala výhodné postavení proti svému úhlavnímu nepříteli. Poslední den jsem pracoval 10. dubna. O půlnoci jsem udělal vyúčtování, spočítal, kolik mám odevzdat peněz, a uložil je na patřičné místo. Šéfům jsem nic neřekl, odešel na Pellicovu zabalit si pár věcí a rozhodl se odjet domů. Až dlouho po válce se mně Jožka Kraus přiznal, že si ty peníze za tržbu nechal a šéfům je zapřel, ze mě tak udělal parchanta. V pokojíčku jsem si tedy sbalil nejnutnější věci do malého kufříčku a rychle spěchal na nádraží. Tady jsem se dozvěděl, že osobní vlaky na naši stranu /Brno – Zaječí – Hodonín/ již dva dny nejezdí, autobusy na Klobouky také ne. Rychle jsem spěchal na tramvaj na konečnou do Komárova a pak pěšky na výpadovku do Tuřan, v naději, že se mi podaří někoho stopnout.
Naštěstí tam měl službu český policista v uniformě, který neměl zrovna moc práce, protože tehdy mnoho aut nejezdilo. Svěřil jsem se, kdo jsem a kam spěchám. On ochotně řekl, že už to bude asi problém, ale že to zkusí. Opravdu za chvíli jelo nákladní auto s mléčnou cisternou na valníku směrem z Brna ven. Policista jej zastavil a zeptal se řidiče, kam jede. Dostalo se mu odpovědi, že dokonce přímo do Morkůvek a to k Báchorům pro mléko. Jestli chci, ať si vylezu na korbu. Rychle jsem nabídku přijal a vyšplhal se nahoru za kabinu, radostí celý bez sebe, že se mi poštěstilo. Bez čepice a jen spoře oblečený jsem musel vydržet studený dubnový protivítr, navíc se nebylo v zátočinách čeho přidržet. Skrčený za korbou náklaďáku jsem náporu větru odolával. Po hodině jízdy jsem byl šťastně doma. Ale nemohl jsem hned slézt dolů, jak jsem byl zimou ztuhlý. Když se mi to konečně podařilo, poděkoval jsem za svezení a spěchal domů.
Celá rodina byla pohromadě, ba i tatínek. „Mami, já mám hlad jako vlk,“ byla má první slova místo pozdravu. „Na, tady máš beleš“ /bramborová placka pečená na plotně pomazaná trnkami/. „Není náhodou ještě jeden k dispozici?“ Byl, ale zkrátil jsem dalšího sourozence. Tatínek za chvíli opatrně řekl, že jistojistě zakrátko přijde fronta a že bychom si měli udělat alespoň malou zásobu jídla. Že na kobylském statku „Ostrůvku“ se dá načerno koupit prasátko na zabití. „Dobře, zítra na kole to zajedu domluvit.“ Na „Ostrůvku“ byl poměrný klid, ale na silnici Terezín – Kobylí již projížděly vojenské oplachtované náklaďáky a asi sedm tanků, tedy čilý ruch. „Pane řediteli, prosím vás, prasátko na zabití bylo by?“ Jeho prvá otázka byla: „Odkud jsi?“ Na odpověď však moc nečekal a řekl: „Přijeď ještě dnes ve tři a hned si ho odvezeš.“ Doma se zatím všechno připravilo na zabijačku, celá rodina se těšila, že se dosyta nají. „Pane řediteli, dodatečný dík.“
Nadělali jsme jitrničky, jelita, byl lalok s křenem a dobré polévky, jak polední, tak i ovarová. Plný pekáč masa s cibulí, česnekem a kmínem jsme dali hned péct. Vonělo to po celém vrchním konci. Hned jsme taky začali škvařit sádlo – lidi zlatí, to bylo úplné bohatství! Mohli jsme se dosyta najíst, poprvé po pěti letech. Ještě teplé škvarečky s chlebem, nevídaná to lahůdka, zkrátka pohádka. Naše holky ani nevěděly, co prvně jíst. Bratr Ruda byl maličký a potřeboval ještě maminčino mlíčko, navíc byl silně nachlazený, takže zabijačka pro něho nic neznamenala. Ale Mařenka, Zdenka a Fanynka se jen olizovaly, jak jim chutnalo, bratr Slávek při zabijačce pilně pomáhal. Vůbec jsme se nebáli, že by nám to mastné jídlo mohlo ublížit.
Maminka pak na malém dvorečku pod zastřešenou kůlnou se zásobou „hovoranského“ kusového lignitu připravila místo, vhodný otvor na uschování masa a sádla před vojskem. Prý jí to poradila tetička Harcubová, ona že to taky tak udělala. Najednou tu byla sobota, byl jsem odpoledne za kamarádem Vaškem Kadlecem, poradit se, jak se připravit na frontu. Chvíli jsme to probírali a po krátkém rozloučení jsem šel domů na vrchní konec.
Cestou zpět jsem uviděl na hlavní křižovatce Brumovice – Klobouky – Boleradice na hromadě složené silné dubové kmeny, připravené do zátarasu proti tankům. V dědině před vraty Vlasákových, číslo popisné 60, připravovali zrovna vojáci malý kanon ráže 3,7 s hlavní namířenou k lesu na Kobylí. Kousek od nich stál voják wehrmachtu v dlouhém plášti. Nesměle jsem se jej zeptal, kde jsou Rusi. Ledabyle ukázal prstem, že tady v tom lese. To není možné, protože všichni vojáci z první světové války tvrdili, že Rusové přijdou od Brumovic, i němečtí zákopníci zde připravovali zátarasy a kruci, oni už jsou tady a v lese od Kobylí. „Ne, jsou už tady v tom lese,“ nabídl mi cigaretu a ptal se, klidným hlasem jestli bych koupil jemně nakrájený tabák. Kilo tabáku za kilo sádla. To byla úžasná nabídka, protože kilo tabáku v surovém stavu, stálo 20.000 Kč a za kilo sádla se platilo 5.000 Kč, a tento již byl jemně nakrájený! „Pojď, já půjdu hned s tebou.“ Přišli jsme k nám a řekl jsem tatínkovi: „Tati, tento voják má tabák a chce ho vyměnit za sádlo, má ho kilo a chce kilo sádla.“ Tatínek byl coby malý chlapec „na vekslu“ v německé dědině v Přítlukách, proto se s ním pustil do debaty. Řekl mu: „Víte, z vás vojáků my strach nemáme, ale bojíme se těch SS“. On na to nic neřekl a zůstal vážný. V kuchyňce si rozepjal plášť, aby si zapálil cigaretu a na límečku blůzy mu zasvítily znaky zbraní SS. Jakmile to tatínek uviděl, zbledl a rychle se vytratil, pak čekal schovaný, než voják odešel.
Výměna se uskutečnila ke spokojenosti obou stran, voják odešel a my měli dostatek tabáku, že bylo i na rozdávání. V sobotu večer a v noci již bylo zcela zřetelně slyšet blížící se kanonádu, řehtání kulometů nebralo konce. V neděli dopoledne po deváté rachot všech zbraní ještě zhoustl, kulky hvízdaly a zasažené křidlice na domech padaly k zemi. Sověti útočili, byli však odraženi. O dvacet čtyři hodin později byli již úspěšní.
Tedˇ zavzpomínám, jak jsem po osvobození Brna zanesl slíbené sádlo svému šéfovi, to bylo někdy v druhé polovině května. Sehnal jsem malý bochník chleba, do zavařovací sklenice dal sádlo a jel do Brna. První cesta měla vést nahoru pod hrad do naší restaurace. Ve městě se již rozbíhal pofrontový život, odklízely se sutiny, opravovaly se vytrhané tramvajové kolejnice, natahovaly se nové elektrické dráty, opravovaly se výkladní skříně atp. Sem tam přešel po ulici člověk s bílou páskou na levém rukávu, tak byli označení němečtí občané, spěchali se sklopenou hlavou, bylo jim stydno. Rozhoduji se, že bych měl nejdříve navštívit paní kuchařku Müllerovou, která bydlela na Bratislavské ulici. Chtěl jsem vědět, jestli ona a jak i ostatní přežili frontu. Zvonek nezvonil, zaklepal jsem tedy na dveře, za nimiž byl úplný klid a ticho. Až na třetí klepání jsem uslyšel pomalé odemykání a opatrné pootevření dveří a za nimi stála šéfová! Obrovské překvapení. „Pro Krista, co tu děláte?“ „Hledám naši paní kuchařku. Ona tu není, pojď dovnitř.“ Přešel jsem práh, a koho jsem ještě neuviděl – dvě malé uplakané holčičky a šéfovu sestru z Modřic. Ještě než jsem si sedl, jedna přes druhou mně začaly líčit, jak přežily přechod fronty, jak je vojáci několikrát i před dětmi znásilnili a že mají hlad a že Franzi je ve sběrném táboře v Žebětíně. „Dobře, mám kus chleba a trochu sádla, ale to jsem slíbil šéfovi.“ „Prosím tě, víš co, zajdi na Špilberk, ve sklepě jsme zakopali trochu sádla a taky je tam salám a nezapomeň přinést brambory a nějakou zeleninu.“ Ještě chvíli jsem se zdržel a nemohl uvěřit, že je vidím. Bolely mě nohy, a tak jsem seděl a odpočíval. Ale pochvíli jsem se zvedl a odešel na Špilberk. Bez potíží jsem dorazil až před železnou bránu, hlavní vchod do mého bývalého zaměstnání. Tady však stál chlapík v civilu s červenou páskou na pravém rukávu a na rameni německou pušku. Zastavil mě s otázkou: „Kam se hrneš?“ Byl jsem ve světlých kalhotách a v modré teplákové bundičce, na které byla na prsou vypálená díra od cigarety. To jsem si přivodil, když jsem jel do Kroměříže na návštěvu ke strýčkovi Emilovi. Moje sestra Mařenka ji pak doma šikovně zamaskovala našitím československého znaku se lvíčkem, což byl skvělý nápad, na hlavě pak tmavomodrou baretku s trikolorou. „Chtěl bych dovnitř, je to mé bývalé pracoviště, zapomněl jsem si tam osobní věci, tak si jdu pro ně.“ Nevím, jaké měl pokyny a kdo jej vlastně ustanovil hlídáním. „Víš, tady bydleli Němci, a tak to hlídám, nikdo nesmí dovnitř.“ Viděl jsem zahradu se stoly i poházenými židlemi, u dveří do výčepu stál odkládací stůl a na něm prázdná sklenice od limonády Maryla, opodál hudební podium a na něm klavír. Nic se nezměnilo. Najednou řekl: „Víš co? Jestli trefíš tu sklínku na tom stole, tak tě tam pustím. „Hned sundal pušku z ramene a podal mi ji se slovy: „A střílej, jen jednu ránu.“ Ani jsem se nedíval, kolik je uvnitř nábojů. Vzdálenost byla asi 50metrová a šikmo na stěnu – bude tam pěkná rýha – zamířil jsem a stiskl spoušť. Sklenice se rozletěla na tisíc střepů. Pušku jsem vrátil s otazníkem v očích, zda mě pustí. Kluk na mě hleděl s obdivem: „Běž a vezmi si, co chceš.“ První mé kroky vedly do sklepa, všechny dveře v celém domě byly otevřené, ani jediná místnost nebyla zamčená. Ve sklepě tma jak v ranci, škrtal jsem sirky a naštěstí byly na místě svíčky jako v protileteckém krytu, zapálil a zvedl jsem ji tak, abych lépe viděl. Při stěně hromádka brambor, trocha mrkve a petržele a díra v zemi po něčem zakopaném. Takže někdo byl rychlejší. Hlad měli všichni, ostatně tady bydleli Němci. Vrátil jsem se na Bratislavskou jen s tím, co jsem našel a unesl.
I z toho mála byla veliká radost, ženy se hned daly do vaření a při tom padaly otázky a odpovědi hlavně o tom, jaké to byly otřesné zážitky. Na šéfovu sestru z Modřic to působilo děsivě, ta se z těch zážitků nemohla dostat. Po chvilce přípravy na vaření zavoněla kuchyňka čerstvým jídlem. Ještě než uvařily, rozloučil jsem se s nimi s tím, že půjdu navštívit šéfa do Žebětína. To bylo naposled, co jsem je viděl. Tehdy jsem to však netušil.
Mašíroval jsem pak pěšky do Pisárek, Kohoutovic a konečně do Žebětína. Nikoho jsem se nemusel ptát a již z kopce a zdaleka pod lesem bylo vidět několik za sebou stojících dřevěných baráků. Ano, to místo jsem hledal. Přišel jsem až do samého areálu tohoto zařízení, kde u závory stál uniformovaný československý voják s puškou na rameni. Na moji žádost mě poslal do malého domečku strážnice, kde seděl četař u stolu s polním telefonem a prohlížel si nějaké seznamy: „Co chceš?“ „Pane četaři, hledám jednoho německého vojáka, chtěl bych s ním mluvit,“ a také jsem hned řekl jeho jméno. Franz Weidinger. On vzal do rukou seznamy ležící na stole a několikrát po sobě je prohlížel. Nakonec řekl: „Není zde, a co ho chceš? Ale počkej, zeptám se, jestli není vedle.“ Zeptal se polním telefonem a po krátké odmlce se z druhého konce ozvala kladná odpověď. Četař mě řekl: „Hned ti ho přivedou, ale ne abys ho zabil.“ Ujistil jsem jej, že může být bez obav, že to nemám v úmyslu. Skutečně, po chvilce čekání další ozbrojený voják s puškou na rameni přivedl mého šéfa, ten byl bez blůzy, jen v rozepnuté košili, kalhoty bez opasku a knoflíků, držel si je v ruce, aby mu nespadly, boty bez šňůrek, vlasy rozcuchané a neposlušně mu padající do očí, druhou, volnou rukou si je dával stále zpátky. První jeho bylo: „Jura, Du Luder du, proč jsi utekl?“ Jako zastara! Poznal jsem, že mě má ještě rád a že mně již odpustil. Šli jsme trochu stranou, abych mu mohl předat ono slíbené, a hned jsem to taky bez výčitek udělal. Měl hlad, protože bez rozpaků a dlouhého váhání si vše vzal, chleba lámal na malé kousky a namáčel ve sklenici, dával je do úst a žmoulal. Chrup mu chyběl už dávno. Řekl jsem mu, že ho pozdravuje jeho žena a taky jeho sestra a kde se teď obě nacházejí. Pořád mě hladil a plakal, stále nemohl pochopit, že jsem je bez upozornění a rozloučení opustil. Stále mně kladl na srdce, že mě chtěl předat půl kila zlata a když jsem byl pryč, tak jej dal do úschovy našemu dodavateli, řezníkovi Brabcovi z Pekařské ulice naproti nemocnice U sv. Anny. „Běž k němu, ať ti ho dá, že tě posílám. On ví, že je to tvoje. Ještě se zastav v Bosonohách u mlékaře, co nám do podniku vozil mléko, u něj je osmilampovka rádio, to je taky tvoje, ať ti ho dá.“ Tenkrát rádio a osmilampovka navíc byla ohromná vzácnost. Byli jsme spolu něco přes hodinu, pak jsme se rozloučili, i tu jsem netušil, že jej vidím naposledy.
Při cestě zpátky byla pochopitelně moje první zastávka v Bosonohách u mlékaře, zazvoníl jsem, přišel mlékař: „Servus, člověče, co tu sháníš?“ Řekl jsem, že jdu od šéfa a že tu mám schované rádio a mám si jej odnést. „Ano, říkal, že je tvoje, ale jak si ho chceš odnést?“ Chvíli jsme se dohadovali, protože jsem měl ukrutný hlad, tak jsem rádio vyměnil za hrnek mléka. V Brně jsem šel do uzenářství k panu Brabcovi. Ten dělal, že mě nepoznal a co si to dovoluji ho osočovat, že má nějaké zlato a dokonce po Němcích, že je to lež. Byl to řezník, vzrůstem poměrně malý človíček. Měl pevné nervy, že neprojevil strach, vždyť na všech sloupech a stěnách byly vylepeny plakáty s upozorněním, kdo má jakýkoli majetek po Němcích, musí jej bezpodmínečně odevzdat. Nepřiznal se! No, už je to dávno, snad mu to přineslo štěstí a já byl bez povinnosti. A taky bez zlata, ale s čistým svědomím.
