Válka a odboj 1939–1945 v Kloboukách u Brna a okolí

Vzpomínka na hrdiny po 75 letech (2017)
Josef Babáček

MÍSTO ÚVODU
Ubíhajícím časem a postupem let se minulost ztrácí
z naší paměti a upadá do zapomnění. Proto některé
okamžiky a skutky je nutno neustále připomínat, vracet
se k nim a hrdinské činy ctít.
V této souvislosti by například Klobouky u Brna mohly
pojmenovat některé ulice, školy nebo soutěže jmény
svých popravených hrdinů, kterými byli i tito učitelé:
Jaroslav KUX, František PACÁK, Ludvík WOLF a další. Tato
jména mohou být připomínána i jinou formou, například
při různých výročích, nebo je na ně možno upozorňovat na
veřejných prostranstvích a podobně.
Následující řádky mají za cíl oživit tu temnou dobu,
odvážné postoje a činy, pojmenovat jednání konkrétních
lidí, kteří neváhali činit, jak jim velela láska k vlasti,
sokolská čest, odpor k násilí a nespravedlnosti a duch
národní hrdosti.
Byli to lidé z tohoto kraje, z našich domovů, v nichž žijí
jejich žáci, rodiny, známí a přátelé, tedy „naši lidé“.
Jan Horák

1/ HISTORICKÁ SITUACE

Patnáctý březen roku 1939 byl pošmourný, teplota dosahovala
pouze dva stupně Celsia a sem tam padal sníh. V takový den
byla přepadena již okleštěná Československá republika. Armáda
Třetí říše vtrhla do nebránících se měst a městeček této malé
země. Stali jsme se Protektorátem Čechy a Morava. Hitler se
svou politikou triumfoval, naši republiku tenkrát velmi potřeboval
jako nástupní prostor k tajnému, dopředu naplánovanému
tažení, nejdříve proti Polsku, které se uskutečnilo už 1. září
1939, a o rok později na Sovětský svaz, 22. června 1941.
Polsko s třiceti miliony obyvatel wehrmacht převálcoval do5.října 1939, tedy za jeden měsíc. Naši sousedé skončili krutou
porážkou, ale svým heroickým činem donutili spojence Anglii
a Francii k vypovězení války Hitlerovi a jeho spojencům, Slovensku,
Maďarsku, Bulharsku, Itálii, Rumunsku a Japonsku.

Byli jsme dobrou a bohatou nevěstou, naše mobilizační sklady
byly přeplněné vojenským materiálem, včetně potravinových
zásob, zbrojovky vyráběly zbraně nejvyšší kvality a naše
tanky z dobré ocele pak wehrmacht o něco později použil jako
údernou pěst při obsazování Francie. Avšak letecky jsme na
tom byli podstatně hůř, přesile a moderní německé luftwaffe
jsme nemohli konkurovat. Naše dvoukřídlé stíhačky proti jednodolnokřídlým
Focke-wulfům, Messerschmitům a Junkersům
(Stukám) neměly šanci. Dobrých pilotů jsme sice měli dostatek,
ale technika byla zastaralá. Za pět měsíců byl wehrmacht po
napadení Sovětského svazu 15 km před Moskvou. Dodnes se
vedou nekonečné spory o to, zda jsme se měli bránit, či nikoliv.
Vše začalo tady – násilným potlačením poklidné demonstrace
studentů i občanů svolané u příležitosti jednadvacátého výročí
vzniku Československé republiky 28. října 1939, na níž byl střelou
těžce raněn student lékařské fakulty Jan Opletal (narozen 1. ledna 1915 ve Lhotě u Nákla, okres Olomouc) a zabit pekařský dělník Václav Sedláček.
Student Jan Opletal svému střelnému zranění podlehl 11. listopadu 1939.

Jeho pohřeb se konal na Albertově 15. listopadu.
A ještě v noci z 15. listopadu na 16. listopad došlo k rozsáhlému
zatýkání studentů v celém protektorátě a od 17. listopadu 1939
byly na tři roky uzavřeny všechny české vysoké školy.
1) https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Opletal

Ale už den po pohřbu se v Berlíně konala mimořádná porada,
na níž byl schválen plán „Sonderaktion Prag von 17. November
1939“. Této porady se zúčastnil samotný Adolf Hitler, který
prohlásil: „Patnáctý březen byl můj omyl. Lituji, že jsem s Čechy
nenaložil jako s Poláky. Události 28. října a 15. listopadu ukazují,
že Češi nezasluhují jiný osud. A nebudu se ostýchat postavit
do ulic třeba děla.“ 2
Ještě než došlo k uzavření vysokých škol, již od 15. března do
osudového 17. listopadu, začaly po celé zemi spontánně vznikat
ilegální skupiny. Odboj byl zároveň organizován i seshora,
od vyšších státních úředníků a důstojníků. Celý protektorát byl
najednou zaplaven ilegálními tiskovinami. Nacisté si v nastalé
situaci velmi dobře uvědomovali, že hrozí stávky a národní
vzpoura, proto v tyto kritické dny důrazně zasáhla gestapem
ovládaná policie. Vysokoškoláci, studenti a komunisté byli v jejich
hledáčku na prvním místě.
Když v roce 1942 měla uplynout tříletá lhůta uzavření českých
vysokých škol, říšský protektor Reinhard Heydrich se k tomuto
problému vyjádřil slovy: „Češi, kteří se pro to hodí, by mohli studovat
stejně dobře na německých univerzitách. Česká univerzita zůstane zatím uzavřená až do konce války. Opětovnému otevření se
potom dá snadno zabránit.“
Naštěstí pro český národ se úmysl Reinharda Heydricha nenaplnil.

2) www.rozhlas.cz/17listopad/portal /zpráva 645908 (staženo 9. 9. 2016).
3) www.rozhlas 17listopúportal zpráva 645308 (staženo 9. 9. 2016).

V důsledku mezinárodní situace došlo v letech 1938–1945
k okupaci okresů Mikulovska, části Hustopečska a Břeclavska.
Krátce po Mnichovské konferenci, 8. října 1938, v rámci takzvaného
„5. pásma obcí přičleněných k Velkoněmecké říši“, zaznamenaly
obce mimo jiné i tvrdý zásah do správní struktury kraje.
Na Mikulovsku byla okupována (ze současného okresu Břeclav)
města Mikulov, Valtice, a všech 21 obcí: Bavory, Brod nad Dyjí,
Březí, Bulhary, Dobré Pole, Dolní Dunajovice, Dolní Věstonice,
Drnholec, Horní Věstonice, Jevišovka, Klentnice, Lednice, Milovice,
Mušov, Nejdek, Novosedly, Nový Přerov, Pavlov, Perná,
Sedlec, Úvaly.
Z okresu Hustopeče 8 obcí: Hustopeče, Kurdějov, Nové Mlýny,
Popice, Přítluky, Starovice, Strachotín a Zaječí.
Z okresu Pohořelice 7 obcí: Cvrčovice, Nová Ves u Pohořelic,
Pasohlávky, Pohořelice, Pouzdřany, Smolín a Vlasatice.
A ze současného okresu Břeclav 4 obce: Břeclav (včetně Staré
Břeclavi), Hlohovec, Charvátská Nová Ves a Poštorná.
Vytýčení nových hranic znamenalo mnoho změn ve správním
území. Okupací okresní sídlo v Hustopečích zaniklo a město se
stalo součástí Landrátu mikulovského v Dolnorakouské župě
(Gau Niederdonau). Nastalo asi dvouleté období neobvyklých
novot. Bývalá část Hustopečska a Kloboucko zpočátku politicky
spadaly do Židlochovic a až 1. července 1942 byl bývalý hustopečský
okres rozdělen tak, že Židlochovicko bylo přiděleno
k okresu Brno-venkov, Kloboucko a Velkopavlovicko k okresnímu
úřadu do Hodonína. Tento stav pak vydržel až do konce
války.
Po zrušení Okresního úřadu Hustopeče přešly obce s. o. Hustopeče
pod Okresní úřad Klobouky, obce s. o. Židlochovice pod
Okresní úřad Židlochovice. Zanedlouho byly okresní úřady Klobouky
a Židlochovice zrušeny, Klobouky pak přešly pod Hodonín,
Židlochovice pod Brno-venkov.
Pod kloboucký berní (lidově důchodkový) úřad náležely obce:
Bohumilice, Boleradice, Borkovany, Bořetice, Brumovice, Diváky,
Horní Bojanovice, Kašnice, Klobouky, Kobylí, Krumvíř, Martinice,
Morkůvky, Němčičky, Nikolčice, Šitbořice, Velké Hostěrádky,
Velké Pavlovice a Vrbice.
Policejně byla zpřísněna evidence každého občana, mladí již od
čtrnácti let měli občanský průkaz (Kenkartu), což byl jednoduchý
malý dvoulistý průkaz s fotografií, rodným číslem, označením
bydliště a otiskem palce. Byl zaveden přídělový systém. Všichni,
i cikáni, museli být zaměstnáni a na základě toho dostávali na
svém obecním úřadě, kde byli evidováni, lístky na potraviny,
maso, mléko, boty, ošacení a kuřivo. Všechno bylo na příděl –
hodinky i ložní prádlo. Rádia nebyla vůbec, na vesnici jich bylo
maximálně tři až pět, a to u nich musely být odstraněny krátké
vlny. Je to dnes k nevíře, ale bylo tomu tak.
Kdo byl přistižen bez průkazu totožnosti nebo bez potvrzení
o zaměstnání, byl policií zadržen, vyslýchán a měl nemalý problém.
Při přísných raziích a kontrolách se stávalo, i když člověk
průkaz měl, že se kontrolujícímu na něm něco nepozdávalo, pak
mu byl tedy průkaz zadržen a musel si pro něj přijít další den ve
stresu a nervozitě na gestapo.
Zkusme si představit, jak se asi tehdy žilo. Hned po 15. březnu
1939 přišlo tolik změn a nařízení, že běžný člověk nebyl schopen
se s nimi seznámit, natož se v nich orientovat. Najednou se
obyvatelstvo muselo vyrovnávat s mnoha novotami. Do týdne
se jezdilo vpravo, byly předepsány povinné dodávky všech hospodářských
produktů, masa, mléka, vajec, obilí a drůbeže. Ti
zemědělci, kteří vlastnili větší výměru polností, měli nařízeno
pěstovat tabák, mák i papriky. Tyto komodity však byly finančně
výnosné, navíc pěstitelé obdrželi subvenci na postavení dřevěných
sušáren na tabák a papriku. Byly zavedeny tabačenky (od
osmnácti let měli muži nárok na dvě cigarety denně, nebo jednu
viržinku týdně) i lístky na obuv a oděvy. Baťa sice prodával botky,
dřeváky, bez přídělu, ale chodilo se v tom značně nepohodlně.
Rozbujel se černý trh.
Poslechněte si, co píše kronikář pan Josef Ondrůj ve čtvrtém
svazku kloboucké kroniky v zápisu z roku 1942:
„Hned v lednu přišly až 28stupňové mrazy, dokonce místy bylo
naměřeno až mínus 32 stupňů. Pak udeřilo sucho a vinice kvetly
až 28. června. Jen pro zajímavost: 1 kg medu se vykupoval za
7 korun, dále za práci na poli při výrobě cukrové řepy se platily
4 koruny.
V této době měla jen pracující osoba na celý měsíc nárok na
lístky, 3 kg mouky, 1,25 kg masa a 1,25 kg cukru atd.
Občané kloboučtí byli ochromeni tím, že německá státní tajná
policie 10. března 1942 přijela do Klobouk, kde zatkla a do vazby
do brněnských Kounicových kolejí odvezla tři odborné učitele:
Jaroslava Kuxe, Františka Pacáka a Ludvíka Wolfa. Důvod
zatčení: ,provozovali prý činnost proti německému státu‘.
V následujících dnech nastalo další zatýkání klobouckých obyvatel,
hlavně úředníků, též prý pro nepřátelskou činnost. Zatčení
a vyšetřování prováděla německá státní tajná policie – Gestapo
(Geheime Staatspolizei).“
A pokračuje: „Z katolického kostela byly 23. března 1942 sundány
zvony a odvezeny na výrobu zbraní a nábojů neznámo
kam. Byl ponechán jen jeden zvaný ,Poledňák‘. Posledního dne
v březnu byl hlas zvonů z evangelické věže pro jistotu nahrán na
gramofonovou desku. Předtucha se potvrdila, neboť hned o šest
dnů později, 7. dubna, byly také ony odvezeny.
Již 1. dubna 1942 brzy ráno přijelo několik nákladních aut
a všichni kloboučtí Židé byli odvezeni, zatím se nevědělo kam.
Rodiny Lechnerova, Deutschova, Grossova, Perschakova, Vodakova,
Schullerova, dohromady 24 osob. Zůstala po nich
prázdná stavení, domy, v maštalích dobytek a opuštěné pozemky.
Němci ihned všechen židovský majetek zabavili.
Dne 10. srpna 1943 náš doktor Antonín Králík léčil na Časkovci
německého ministra Dr. Bertsche. I protektor Neurath se často
zdržoval na Časkovci.
V tomto roce 1943 došlo k úpravě – ke snížení dávek masa,
z 1,25 kg jen na jeden kilogram na měsíc a pracující osobu. To
je 0,25 kg syrového masa na týden!!!
Tento údaj bude zajímat chlapy: 1 litr slivovice stál na černo
750–1 000 korun…“ 5
Zde končí zápisy pana Ondrůje o tom, co nás zajímalo, jemu
děkujeme za podrobné sledování tehdejších událostí. Dnes však
víme, že židovských rodin bylo v Kloboukách víc o Frankovu,
Landesmannovu a Stiasnu, tedy dohromady devět rodin. Z toho
bylo 16 mužů a 15 žen. Nikdo z nich se však nevrátil. Nechť je
jim země lehká. Jejich jména jsou vytesána na pomníku obětí na
klobouckém hřbitově.6
Nyní se vraťme k činnosti aktérů tehdejších událostí, jedenácti
členů a tří nečlenů tajné organizace Obrana národa (ON).
Většina obyvatel tohoto regionu neznala a někteří dosud stále
neznají pravý důvod řádění gestapa v té době na Kloboucku. Jak
a proč se to stalo?
Pojďte, společně budeme sledovat pohyby i činnost jednotlivých
účastníků těchto černých událostí.
5) Kopie kroniky Dana Bobková.
6) Kordiovský, Emil: Válečné škody na teritoriu okresu Břeclav, MZA Brno 2015, s. 225–226.

2/ ČTRNÁCT PROTAGONISTŮ KLOBOUCKÉHO DRAMATU

Otakar NEDBAL
Narozen 2. července 1915 v Tovačově.
Měl tři bratry a jednu sestru, otec Jan.
Otakar vystudoval Obchodní akademii
v Brně. Působil jako voják základní
služby, aspirant u 6. jezdeckého pluku
v Brně. V roce 1937 nastoupil do
vojenské akademie v Hranicích. Byl
vyřazen jako poručík jezdectva a zařazen
k jezdeckému pluku v Komárně.
Po obsazení republiky říšskou brannou
mocí byl propuštěn ze svazku Československé armády.
Přípisem Zemského úřadu v Brně v červenci 1939 byl přeřazen
do Zemského úřadu v Brně k hospodářské kontrole. Odtud
v roce 1940 byl přeřazen do Židlochovic na oddělení zásobování
a výživové služby. Celé toto oddělení bylo počátkem roku 1941
přeloženo do Klobouk u Brna. Do Klobouk se tedy dostal jako
úředník důchodkového úřadu. Bydlel v Brně, Vinohrady č. p. 27,
a do Klobouk dojížděl. Účinně byl zapojen do ilegální organizace
Obrana národa. Gestapem byl nejdřív sledován a nakonec zatčen
v brněnském bytě již 18. února 1942! Vězněn v Kounicových kolejích
v Brně, kde byl popraven 9. června 1942. Zpopelněn další
den v krematoriu v Brně. V době popravy byl svobodný.
Podle úřední zprávy o popravách zveřejněné v novinách byl
odsouzen a popraven pro spojení s osobami nepřátelskými
Říši. Přímo z jeho pracoviště byl ještě odsouzen a také popraven
přednosta oddělení František Herclík, major dělostřelectva
v záloze, a také poručík Josef Mrkvica a další.
Podle poválečného svědectví jeho bratra Ladislava: „Otakar
byl údajně ve spojení a pomáhal parašutistům z výsadku ze
Sovětského svazu ,S 1‘, vysazeného u Dřínova už 10. září 1941.“
Foto se
nepodařilo zajistit.
13
Jméno Otakara Nedbala se nachází na pamětní desce ve Velkých
Hostěrádkách.

Josef MRKVICA
Narozen 25. února 1914 ve Velkých Němčicích. Pocházel z devíti dětí,
jeho rodiče brzy zemřeli, proto si Josef musel na studia vydělat sám.
Byl velice nadaný, velmi obětavý a nesobecký. Obecnou školu vychodil
ve Velkých Němčicích a reálné gymnázium v Hustopečích, kde v roce
1936 odmaturoval. O rok později byl v Hranicích vyřazen jako poručík
dělostřelectva.

Určitý čas pracoval jako voják z povolání, po záboru republiky
jako úředník okresního úřadu v Židlochovicích. Později byl přeložen
do Klobouk u Brna, kde bydlel v č. p. 552.
V Kloboukách se stal členem ilegální organizace Obrana národa.
Gestapo jej zatklo v jeho úřadě počátkem března 1942 a poté byl
převezen do Kounicových kolejí, kde byl na základě rozsudku
stanného soudu 9. června 1942 popraven.8
Jeho jméno je uvedeno na památníku obětí okupace
v Židlochovicích, na památníku před školou ve Velkých
Němčicích a na pamětní desce obětí druhé světové války na
budově Obecního úřadu ve Velkých Hostěrádkách.
8) Encyklopedie.brna.cz/home.mmb/?acc/% profil osobnosti load =3471
(staženo 10. 9. 2016)

Alfons KAVALEC
Eso, i když nebyl členem (aspoň o tom nejsou pádné důkazy) ilegální
organizace Obrana národa.

Narodil se 29. července 1898 ve Václavovicích, okres Frýdek. Pocházel jako druhý nejstarší ze sedmi dětí. Jejich rodinné vztahy však nebyly nejlepší. Do obecné školy docházel do Bartovic, do měšťanky ve Slezské Ostravě, tam také dva a půl roku navštěvoval učitelský vzdělávací kurz, který pro finanční potíže nedokončil. Narukoval v roce 1915 nejdříve na ruskou frontu a pak
na italskou. Zde na Piavě (italská řeka) byl zajat. Domů se vrátil v roce 1919. Vystudoval za dva a půl roku učitelský ústav. V tomto roce také nastoupil do státní služby u důchodkové kontroly. 9
V říjnu 1938 opouštějí bruntálští hraničáři toto krásné pohraničí, mezi nimi také Alfons Kavalec se svou ženou Boženou. Alfons byl služebně přeložen do nového působiště – Klobouk u Brna, bytem č. p. 594. Zde po čtyřletém působení v březnu 1942 adoptoval s manželkou (Langrová, pocházela ze Slezské Ostravy) nezletilého Milana Svačinu, neboť jejich manželství bylo bezdětné. Časem si na sebe zvykli a žili jako rodina. Hoch si pěstounů vážil
a měl je rád. Ani Klobouky se nevyhnuly tvrdému úderu gestapa. Ten byl
veden proti ilegální organizaci Obrana národa, jejímiž členy byli většinou místní učitelé a záložní důstojníci, ale i vojáci v záloze.
Alfons Kavalec členem odbojové skupiny pravděpodobně
9) www.mbruntal.cz….Město Bruntál – historie. Webkronika města Bruntálu.
(staženo 10. 9. 2016).

nebyl, ale pomáhal jim. Musíme přiznat, že ač nečlen, byl organizací
maximálně využíván, jak dále ještě uvidíme.
Alfons Kavalec byl zatčen 2. dubna 1942 (údajně v Brně), následně
byl vyslýchán z podezření velezrady kriminálním asistentem
Vilhelmem Zimmermannem. Byl souzen a 20. října 1942 v Berlíně popraven pro jiný případ, ve spojitosti s válečným jugoslávským zajatcem Dobroslavem Lupuljevem. Osudovým dnem pro kloboucký odboj byl 10. březen 1942, kdy
gestapo zatklo v měšťanské škole hned tři učitele: Jaroslava Kuxe, Františka Pacáka a Ludvíka Wolfa. Ti pak byli vězněni v Kounicových kolejích v Brně. Jejich situace se stala kritickou následkem atentátu na zastupujícího protektora Reinharda Heydricha, provedeného dne 27. května 1942. Heydrich těžkým následkům zranění o osm dní později, 4. června 1942, v pražské
nemocnici podlehl. Nacisté se pro vykonaný čin parašutistů (Jan Kubiš, Josef Gabčík aj.) na třetího muže Říše mstili a represe na celém území nabyly na tvrdosti. Při výsleších na gestapáckých služebnách obzvlášť.
Zde je výňatek z Kavalcova výslechu 2. dubna 1942 na gestapu:
„Můj otec byl dělník a žili jsme v chudých poměrech. Bylo nás sedm dětí, já byl druhý nejstarší, do školy jsem chodil do Bartovic a do měšťanky do Slezské Ostravy. Pak jsem navštěvoval učitelský vzdělávací kurz, který jsem z finančních důvodů nedodělal. Pak jsem narukoval na italskou frontu a v roce
1918 na Piavě byl zajat. Po navrácení do vlasti roku 1919 jsem dva a půl roku navštěvoval učitelský ústav. Od 1. října 1940 jsem nyní na celním pracovišti v Kloboukách. Oženil jsem se s Boženou Langrovou, naše manželství je bezdětné…“ 10
Výňatek z výslechu 9. dubna 1942:
„Kux mě požádal, abych provedl seznam osob přátelských s Němci. Bez přispění dalších osob předal jsem mu žádaný seznam asi 25 osob.

10) www.mbruntal.cz….Město Bruntál/historie Web.kronika Města Bruntálu.
(staženo 10. 9. 2016).

V Krumvíři obchodník K.(ohoutek) a vesnický hostinský Š.(ebesta). V Brumovicích hostinský S.(taněk). V Kloboukách úředník finanční stráže S.(trachoň) a žena dělníka Š.(ebesty), kromě toho ve Velkých Pavlovicích správce cukrovaru H.(erich) a B.(ílina), v Divákách obchodník T.(ichoun). Co
Kux s tím seznamem udělal, není mi známo.
Koncem srpna 1941 jsem byl služebně u Tomáše Pažebřucha při pálení alkoholu ve Velkých Hostěrádkách. Pažebřuch mně řekl, že k němu v noci
přišel nějaký muž, který podle řeči je Srb nebo Chorvat. Tento se nachází ještě v domě a on mu špatně rozumí. Pažebřuch dovedl tohoto muže ke mně, abych ho viděl a snažil se s ním dorozumět. Rozuměl jsem jen několika útržkům. Z jeho řeči jsem pochopil, že je srbský důstojník, utekl z vězení a je hledaný. Dále jsem pochopil, že je velice zasažen rozdělením Srbů a Chorvatů.
Měl strach, že bude dopaden a tvrdě potrestán. Vykonával by svoji práci za stravu a byt. Toto jsem Pažebřuchovi přeložil a ten s tím byl srozuměn. Protože Srb neuměl česky, dohodli jsme se s Pažebřuchem, že nebude chodit na ulici. Protože měl na sobě jako šaty hnědé prostěradlo, a toto bylo nápadné, slíbil jsem mu, že mu obstarám oblečení. Chci zde zdůraznit, že jsem tuto pomoc nemyslel jako nenávist k Němcům, ale jen ze soucitu
k Srbovi. Protože jako bývalý zajatec vím, jak to bolí.
O několik dnů později jsem se setkal s učitelem Kuxem a tomu jsem celý příběh vyprávěl. Kux se divil, že se Srbovi podařilo dostat až do protektorátu, a slíbil mi, že mi s oblečením vypomůže.
O něco později mi Kux předal balík, ve kterém se nacházelo několik kusů spodního prádla a padesát korun, které jsem mu měl předat. Toto jsem udělal, kromě toho jsem dal Srbovi své staré sako. Asi za tři týdny, bylo to v neděli, přišel tehdy syn Pažebřucha se Srbem ke mně do bytu. Oba řekli, že byli na bohoslužbě v evangelickém kostele a že mě přišli navštívit. Proto jsem chtěl
této příležitosti využít, pro setkání Srba s Kuxem. Tak jsem Kuxe přivolal. Kux, který se špatně se Srbem domlouval, mu řekl, že je velmi těžké zdržovat se v ilegalitě, a proto se mu bude snažit zaopatřit občanský průkaz. Proto jej požádal, aby si opatřil fotografii. O několik dnů později jsem od Kuxe dostal občanský průkaz pro Srba na jméno Dobroslav Novák, který jsem mu
v domě Pažebřucha předal.“
Otázka: „Znáte zatčené osoby z Klobouk: Pacák, Wolf, Herclík, Mrkvica, Trumpeš, Nedbal a další?“
Odpověď: „Kromě Pacáka a Wolfa nikoho neznám.“
Otázka: „Věděl jste o jejich ilegální činnosti?“
Odpověď: „Ne, nevěděl.“
U protokolu byla připsána poznámka: Pažebřuch přiznal, že ubytoval
a zaměstnal válečného zajatce, který uprchl se zajateckého tábora u Vídně.
Dne 15. října 1942 další výňatek z výslechu podle pravdy uvádí:
„Odborný učitel Jaroslav Kux, kterého od roku 1939 znám, mě v létě 1941 na náměstí zastavil a požádal mě, abych pro něho v okolních obcích kolem Klobouk vyřizoval různé věci. Kuxovi bylo známo, že se jako financ hodně pohybuji po okolí. Kux, který mě znal jako dobrého vlastence a Čecha, měl ke mně důvěru, ale řekl, abych naši rozmluvu nikomu neprozradil. Kuxem
jsem byl vybrán jako zpravodajec či spojka, také mi řekl, že patří k tajné organizaci a že kromě toho existuje tajná vojenská organizace, o kterou se nestará. Více jsem od Kuxe o vojenské organizaci neslyšel a také neznám nikoho, kdo by k ní patřil. Jako člen tajné civilní organizace znám ještě kromě Kuxe učitele Ptáčníka ve Velkých Pavlovicích a ředitele měšťanské školy
v Tišnově. Více jsem zasvěcen Kuxem do tajné organizace nebyl. Při další
příležitosti na ulici mi Kux dal bílý kalendář jednoduchého formátu, na kterém byly vytištěny měsíce roku. Tento kalendář jsem po uplynutí roku 1941 spálil. Kux mi řekl, že kalendář budu potřebovat při mých jím nařízených cestách jako poznávací znamení. Instrukce zněly, každé jméno svatého, které připadá na první den v týdnu, platí po celý týden jako heslo a poznávací znamení mezi členy organizace. 18
Byl jsem ve spojení s odborným učitelem Ptáčníkem z Velkých
Pavlovic a ředitelem měšťanské školy v Tišnově Pavlíčkem, nebo
tak nějak. Ptáčník měl zajistit seznam spolehlivých lidí a Ptáčník
obilí. Jméno Peška neznám…“
Alfons Kavalec napsal několik dopisů své ženě a ona mu na ně odpovídala. Byl převezen do Berlína a tam odsouzen s hostěradskými (Pažebřuchové, Žanda) v případu Lupuljev a 20. října 1942 popraven ve věznici Plötzensee.11
Doplnění – JUDr. Josef Zavadil, bytem Bohumín, uvedl:
„Asi 18. dubna 1945 byla paní Božena Kavalcová nucena opustit byt v Kloboukách a přenechati jej pro vojenské ubytovací účely. Bydlela několik měsíců se svou matkou a synovcem Milanem Svačinou v mém bytě, který byl ve vedlejším domě. Je mi známo, že část jejich svršků byla odcizena a zařízení bytu poškozeno.“ 12

Paní Boženě Kavalcové (Langrové), nar. 17. 7. 1900 ve Slezské Ostravě, byla v roce 1946 vyplacena záloha na utrpěné škody z fondu Majetkové tereziánské podpory na náhradu válečných škod v částce 515 korun. Zemřela v Bruntále, Pod Lipami 4.
11) www.mbruntal.cz….Město Bruntál/historie Web.kronika Města Bruntálu.
(staženo 10. 9. 2016).
12) Státní okresní archiv Bruntál, pracoviště Krnov, fond Okresní soud Bruntál, kar. č. 4. (staženo 10. 9. 2016).

Je to jen výtah a malá část spisu, který byl nalezen v Archivu bezpečnostních složek, a jak neteř Marta Pindurová píše, „především díky historikovi Mgr. Šustkovi, lidsky vstřícnému a ochotnému …“, kdy překlady zajistila také neteř Ing. Dagmar Juřenová.13
Alfonsi Kavalcovi byl in memoriam udělen Válečný kříž 1939.
Také mu bylo uděleno čestné občanství města Bruntálu a bývalá ulice Parkgasse byla přejmenována na ulici Alfonse Kavalce. Jeho jméno je vytesáno na pamětní desce Obecního úřadu ve Velkých Hostěrádkách.

Jaroslav KUX
Učitel. Narozen 12. října 1904 v Žabčicích. Zde vychodil obecnou školu, měšťanskou školu pak navštěvoval v Brně, kde následně absolvoval učitelský ústav. Později dojížděl do Brna na vysokou školu pedagogickou.
Ve vojenské základní službě dosáhl hodnosti četaře aspiranta a sloužil u 6. jezdeckého pluku v Prostějově.

Jeho první učitelské místo bylo v Pohořelicích, pak v Přibicích, odtud přešel do Velkých Pavlovic a z tohoto místa pak 1. dubna 1928 nastupuje na měšťanskou školu do Klobouk.14

13) www.mbruntal.cz. Město Bruntál/Histore Web. kronika Města Bruntálu
(staženo 10. 9. 2016).
14) Encyklopedie.brna.cz.home-mmb/?accprofil-osobnosti/load 1146 (staženo 10. 9. 2016).

Byl to znalec přírody a náruživý houbař, herec, režisér, člen Sokola. Jeho sociální cítění se projevilo péčí o mládež. V době nacistické okupace pracoval jako župní velitel tajné civilní skupiny Obrana národa (ON) a v organizaci s názvem Petiční výbor „Věrni zůstaneme“ (PVVZ). Spolupracoval s místními
učiteli Františkem Pacákem a Ludvíkem Wolfem a udržoval kontakty s dalšími organizacemi Obrany národa nejen po celém klobouckém okolí.
Všichni tři byli Gestapem zatčeni 10. března 1942 a odvezeni do
Kounicových kolejí.
Výňatek z nedatovaného výslechu obviněného Kuxe:
„Asi začátkem června 1941 jsem se radil s Pacákem a Wolfem o tom, koho bychom mohli najít a kdo by nám mohl obstarat peníze pro příslušníky těch rodin, jejichž živitelé byli zatčeni nebo popraveni. Pacák navrhl Kavalce, úředníka celního úřadu v Kloboukách u Brna, kterého jsem dříve neznal, a tomu jsem řekl, že to je naše povinnost starat se o rodiny zatčených Čechů.
A zda on, který cestuje po mnoha místech, mohl by žádat u známých podporu. Kavalec s tím byl srozuměn a jednou mi přinesl padesát korun, pak sto korun a na závěr tři sta korun. Odkud měl tyto peníze, nevím.
Kavalec nebyl informován o organizaci Obrana národa, kromě toho jsem jej požádal, aby mi oznámil jména fašistů a Čechů, kteří se po převratu přidali k němectví. Kavalec mi přinesl asi patnáct jmen z Pavlovic a z dalších dvou míst asi po šesti jménech. Jména mi donesl napsaná na papíru, já si teď nemohu vzpomenout. Tyto seznamy jsem spálil. Kavalec nebyl seznámen se žádným členem organizace a také já jsem je neinformoval o Kavalcovi.“
Výňatek z nedatovaného výslechu obviněného Kuxe:
„Koncem srpna 1941 ke mně přišel v sokolské restauraci úředník
Alfons Kavalec, který mně sdělil, že mladý Pažebřuch ještě s jedním člověkem, který je u něho, rád by se mnou mluvil. Nato jsem šel s Kavalcem do jeho bytu a tam jsem uviděl Srba, jak mi to Pažebřuchem bylo potvrzeno. Poděkoval mi za šaty a peníze, co jsem mu poslal, a slíbil mi, že mi to po válce splatí. Sám mi řekl, že je z Banátu a že jeho otec vlastní větší statek. Také mi řekl, že v současné válce byl dělostřeleckým poddůstojníkem.
Dostal se do zajetí, ale podařilo se mu uprchnout ze zajateckého tábora u Vídně. Má v úmyslu dostat se do Ruska, aby dále bojoval proti Němcům. Srbovi bylo asi 23 let. Požádal jsem ho, aby se nechal vyfotografovat. Že mu obstarám občanský průkaz, ale že další pomoc ode mne ať už neočekává. Byl spokojen, rozešli jsme se. Celý rozhovor slyšel Kavalec.“
Další nedatovaný výslech:
„O několik dnů později jsem obdržel občanský průkaz od Trumpeše vystavený na jméno Dobroslav Novák. Jméno a další údaje jsem si vymyslel a zaslal je Trumpešovi, ale na to si už dnes nevzpomínám. Tento občanský průkaz jsem předal Kavalcovi, který ho donesl k Pažebřuchovi. Krátce po vyhlášení stanného práva přišel ke mně do školy Pažebřuch a řekl mi, že
Srb je stále u něho a ať mu obstarám práci…“ 15
Jaroslav Kux byl zatčen 10. března 1942 a popraven o tři měsíce později v Kounicových kolejích 9. června 1942. Ten den bylo popraveno patnáct mužů a dvě ženy. Kux byl z nich poslední. Na rtech měl ironický posměšek pro ty dva holomky, co ho vedli. Pevně a hrdě se díval na rozloučenou do oken.
Jméno Jaroslava Kuxe je uvedeno na pamětní desce obětí okupace na budově Obecního úřadu ve Velkých Hostěrádkách, na památníku obětí druhé světové války v Žabčicích, na pamětní desce sokolovny v Kloboukách a také na desce budovy Zemské školy na Moravském náměstí 6 v Brně, kde jsou
jména uvedena abecedně, se stručným životopisem. Je zde v černé žule vytesáno 528 jmen obětí z řad učitelů a profesorů v zemi Moravsko-slezské v období let 1939–1945. Jaroslav Kux je nositelem Válečného kříže 1939 in memoriam, uděleného října 1946.

15) Encyklopedie.brna.cz.home-mmb/?accprofil-osobnosti/load 1146 (staženo 10. 9. 2016).

Ludvík WOLF
Učitel. Narozen 31. března 1909 v Zaječí, obecnou školu však vychodil v Šakvicích. Maturoval v roce 1928 v Hustopečích. Učitelskou zkoušku složil v roce 1929 v Kroměříži. Byl členem Sokola, cvičitel tělem i duší. Rodina Wolfova se brzy po narození Ludvíka odstěhovala do blízkých Šakvic, kde Ludvík prožil své mládí. Jako voják aspirant sloužil u 10. pěšího pluku Jana Sladkého Koziny v Brně a později v Břeclavi. Z aktivní služby odešel v hodnosti četaře aspiranta. Dodatečně byl povýšen na poručíka pěchoty v záloze.

Jako učitel nastoupil do Kobylí a po dvou letech na počátku roku 1931 přešel do Klobouk jako učitel základní školy a od 1. září 1931 začal učit na měšťanské škole. Byl to hezký člověk a dobrý učitel, který trošku ráčkoval, ale žáky měšťanské školy byl milován. Za nepříznivého počasí se ze školy chodilo do sokolského sálu cvičit různá prostná, ale i na nářadí – kruhy, hrazda, bradla. Význam slova obezita tenkrát nikdo neznal, a už vůbec ne
u školáků. Vyučoval český jazyk a tělocvik. Byl cvičenec i cvičitel Sokola, několik let zastával funkci náčelníka Sokola v Kloboukách, ale i okresního náčelníka a župního místonáčelníka. Nejvíce se věnoval výchově žáků a dorostu. Odměnou mu byla jejich oddanost. V Sokole i ve škole razil heslo: „V zdravém těle zdravý duch.“16
V době okupace se spolu s dalšími učiteli zapojil do tajné civilní organizace Obrana národa. Ludvík Wolf byl okrskovým velitelem tajné vojenské organizace „Jindra“ a soustředil se rovněž na ilegální činnost místní sokolské jednoty. V klobouckém sborníku z roku 1969 píše učitel Josef Ošmera o učitelích: „V organizaci Obrana národa členové shromažďovali zbraně, střelivo, peníze, potraviny pro rodiny vězněných a pozůstalé po popravených.
Schůze se konaly vždy na jiném místě, dokonce i v kostele…“ 17
Do Wolfových rukou skládali slib věrnosti v srpnu 1940 učitelé ze Šakvic Ludvík Feigerle a Josef Papež, z Velkých Pavlovic Antonín Ptáčník a Jiří Michálek.
Ve Velkých Hostěrádkách vedl odboj řídící učitel František Srba z Bohumilic, v Bošovicích Stanislav Zbořil, v Morkůvkách nejdřív Jan Herben (Augustinov) a později Jakub (Jaroslav) Peřina a v Brumovicích učitel František Novotný (Morkovčák) [pozdější kazatel Československé církve evangelické, spisovatel, básník a vzácný člověk – pozn. autora], v Brumovicích ještě Antonín
Jakubčík a listonoš Tomáš Mazánek. K dalším zatčením na kloboucké škole nedošlo prý proto, že jeden z učitelů [asi učitel Fojt, pozn. autora] bezprostředně zničil seznam ostatních členů. Tušilo se však, že k Obraně národa patřili ještě další členové, jako například obchodník Slavomír Roznos, drogista pan Šták, krejčí Emil Kordiovský a mnoho dalších.
16) http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load
=1367&qc=W&qa=0 (staženo 7. 9. 2016).
17) Ošmera, Josef: Mrtvým vlastencům, Klobouky u Brna 1945.

Ludvík Wolf byl zatčen při vyučování 10. března 1942, byl vězněn a vyslýchán v Kounicových kolejích v Brně. Stanným soudem byl odsouzen k trestu nejvyššímu. Rozsudek byl vykonán tamtéž 11. června 1942. V době popravy byl ženatý. Jeho manželka Blahoslava, tak jako mnoho jiných, měla po osvobození a bez prostředků hodně starostí s běháním a vysvětlováním
po všech možných úřadech, aby jí bylo vyplaceno odškodné za gestapem rozkradený a zničený rodinný majetek. Gestapáci při zatčení Ludvíka Wolfa odvezli motocykl, fotoaparát, náramkové hodinky, knihy, ošacení, sokolský kroj, důstojnickou uniformu i koberec a další šatní součástky. Je až s podivem, jak záporně se stavěly naše úřady k takto postiženým občanům.18
In memoriam byl Ludvíku Wolfovi v říjnu 1946 udělen Válečný kříž 1939, jeho jméno je uvedeno na pamětní desce poblíž obecního úřadu a na pomníku obětí druhé světové války u kostela v Šakvicích, dále na pamětní desce v sokolovně v Kloboukách, na desce Zemské školy na Moravském náměstí 6 v Brně, a také na pamětní desce Obecního řadu ve Velkých Hostěrádkách.

18) Kordiovský, Emil: Válečné škody na teritoriu okresu Břeclav v letech 1938–1945, str. 221.

František PACÁK
Učitel. Narozen 11. listopadu 1901 ve Dvoře Králové nad Labem, okres Trutnov, bytem Hájek 178 v Kloboukách u Brna. Ženatý.
Po čtrnáctiměsíční prezenční službě v Trutnově u pluku č. 254 vychází
v hodnosti četař aspirant – dělostřelec, později byl povýšen do hodnosti
podporučíka. V Kloboukách vyučoval dítky od září 1922 nejdříve na obecné
škole a od 1. září 1929 na měšťanské škole. Vyučoval matematiku a geometrii. Klobouky se staly jeho jediným působištěm.19

Ve svém soukromém životě byl velmi činorodý a pro obec prospěšný. Byl členem Sokola, organizoval přednášky, propagoval heslo „Ni zisk, ni slávu“, byl kynologem se zaměřením na ovčácké psy, věnoval se divadlu a zabýval se i literární činností. Napsal Dobrodružství tří věrných přátel, jehož děj z dávnověku zakomponoval do klobouckého kraje, a také byl v Kloboukách zakladatelem dětského domova a rovněž předsedou místní organizace
Červeného kříže. Za okupace se zapojil do činnosti tajné ilegální organizace Obrana národa a Petičního výboru „Věrni zůstaneme“, kde působil ve vedení
skupiny.
Zatčen byl ve škole při vyučování zároveň s kolegy Jaroslavem Kuxem a Ludvíkem Wolfem 10. března 1942. Vězněn i vyslýchán byl v Kounicových kolejích v Brně.
19) Encyklopedie. brna. czhome-mmb/?accprofilosobnosti/load 1213 (staženo 10. 9. 2016).
Výňatek z výslechu Františka Pacáka ze dne 16. března 1942:
„Věc: Kavalec…, chci se ještě zmínit, že Kux mi sdělil, že nasadil do naší civilní organizace v Kloboukách úředníka cenové kontroly Kavalce, kterýž je v Kloboukách zaměstnán a rovněž tam bydlí. Jak dalece Kux s Kavalcem spolupracují, není mi známo.“ 20
Stanným soudem byl odsouzen k trestu zastřelením. Exekuce byla provedena 11. června 1942.
Jeho jméno je uvedeno na pamětní desce obětí okupace v budově
sokolovny v Kloboukách u Brna, na pamětní desce obětí druhé světové války na budově Obecního úřadu ve Velkých Hostěrádkách a také na desce popravených a zahynulých příslušníků Svazu zaměstnanců škol a osvěty v Zemi moravsko-slezské, v Brně. Všichni tři pedagogové byli mými učiteli,
jsem na ně hrdý a s hlubokou úctou na ně vzpomínám [pozn. autora].

Pavel KRUPIČKA
Učitel. Narozen 18. srpna 1905 v Morkůvkách, bytem Ždánice 450, okres Kyjov. Pocházel z malorolnické rodiny, měl staršího bratra Josefa, mladšího Ladislava a jednu sestru Libuši. Jeho otec byl řádným hospodářem, své povinnosti vůči státu za doby protektorátu plnil v odevzdávkách obilí, mléka,
masa a vajec na sto procent. Pavel byl vychováván v sokolském duchu
a spravedlivém počínání. V době školských prázdnin rád vypomáhal
polními pracemi svým rodičům.21

20) Encyklopedie. brna. czhome-mmb/?accprofilosobnosti/load 1213 (staženo 10. 9. 2016).
21) Encyklopedie.brna.cz.home-mmb/?accprofil-osobnosti /load 1113 (staženo 10. 9. 2016).

Pracoval jako odborný učitel ve Ždánicích. Městečko Ždánice je známo bojem s okupanty 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky, oddíl „OLGA“, kde položil život v přestřelce její příslušník Jiří Jírovský, a rovněž tím, že na místní faře se dostalo prchajícímu veliteli paraskupiny „Zinc“ npor. Oldřichu
Pechalovi, prchajícímu před gestapem a policií, stravy, převleku a hlavně na krátkou dobu i úkrytu. Ždánice jsou také proslulé rozsáhlým muzeem, založeným panem Vrbasem, klobouckým rodákem, a továrnou na výrobu spojovacího materiálu.
Odborný učitel Pavel Krupička byl v úzkém spojení s Jaroslavem Kuxem a byl členem ilegální místní skupiny Obrana národa ve Ždánicích. Byl však zatčen hned na počátku dubna (asi 2. dubna) 1942. Stanným soudem byl odsouzen k trestu nejvyššímu a po sedmdesáti dnech výslechů a nejistoty byl v Kounicových kolejích v Brně 11. června 1942 popraven.
Jeho jméno je uvedeno na památníku na hřbitově ve Ždánicích, spolu s P. Václavem Kostihou, Františkem Vonešem – kaplanem, Josefou Kubatíkovou, Václavem Bumbou – odborným učitelem, Ladislavem Dvořákem – rolníkem, Jaroslavem Ledvinou – řezníkem, Josefem Hobžou – dělníkem. Na pomníku na starém hřbitově, s nápisem „KDO PRO VLAST ZEMŘEL, VĚČNĚ
BUDE ŽÍT“. Jeho jméno je rovněž zapsáno na pamětní desce obětí druhé světové války z řad příslušníků Sokola v budově sokolovny.
Jeho jméno je také uvedeno na pamětní desce obětí okupace na budově Obecního úřadu ve Velkých Hostěrádkách spolu se třinácti ostatními a rovněž na žulové černé desce budovy Zemské školy na Moravském náměstí v Brně.
V jeho rodišti, v Morkůvkách na hřbitově a hrobě č. 61, byl mu
v poválečné době odhalen pomníček s tímto textem:
„V upomínku na Pavla Krupičku, odb. učitele ve Ždánicích, který položil svůj život na oltář vlasti 18. 6. 1942 v Kounicových kolejích.“ Tento národní hrdina z Morkůvek byl prvním i posledním popraveným z této maličké obce. O tom se však mosazná destička na obecním úřadě v jeho rodišti nezmiňuje.

František HERCLÍK
Úředník. Narodil se v Bohuslavicích č. p. 108 (u Kyjova) dne 7. února 1894,
rodičům Augustinovi a Anastazii, rozené Strouhalové. Do základní školy
chodil v Bohuslavicích a na gymnázium do Kyjova. Stal se z něj voják
z povolání – major Československé armády. Dříve, než po záboru republiky
Němci 15. března 1939 odešel do civilu, tajně ukryl několik zbraní
s manželem své sestřenice Milanem Milnerem, bohužel si nezapamatovali
přesně místo, a až zbraně potřebovali, nemohli je najít.

Od března 1939 pracoval jako úředník důchodkové kontroly v Židlochovicích, nejdříve na městském a záhy na okresním úřadě, kde byl zaměstnán na zásobovacím odboru. Bydlel v Židlochovicích č. p. 38.22 Po dvou letech, v rámci reorganizace v březnu 1941, byl přeložen do Klobouk. Bydlet však zůstal v Židlochovicích, autobusem denně dojížděl do Klobouk. Spojku mezi
Klobouky a Židlochovicemi však zajišťoval místní učitel Josef Jakob, kapitán v záloze, výborný hudebník a skromný člověk.

22) Encyklopedie.brna. cz.home-mmb/?acc profil-osobnosti/load 4655 (staženo 10. 9. 2016).

Jakob byl poprvé zatčen 30. září 1941, vyslýchán a po propuštění z vazby
byl přeložen do Velkých Němčic, kam denně dojížděl na kole vyučovat děti.
Po jednom z mnoha tvrdých výslechů, při nichž nikoho neprozradil, byl odbojný major Herclík gestapákem při odvádění do cely zastřelen po výslechu, přímo v prostorách právnické fakulty, června 1942. Sdílel celu v Kouničkách č. 41.23

Herclíkovo jméno je vytesáno na pamětní desce Obecního úřadu ve Velkých Hostěrádkách. Uprostřed návsi rodné obce Bohuslavice má vybudovaný pomník.

23) www.pametnaroda.cz.witness/indexid/1535/page /10?locale=cs-CZ (staženo 10. 9. 2016).

Jaroslav TRUMPEŠ
Úředník. Narozen 16. ledna 1901 v Kloboukách u Brna. Otec František
Trumpeš, domkář, matka v domácnosti. Jaroslav se narodil jako desáté,
poslední dítě. Dva jeho sourozenci brzy po narození zemřeli. Jeden z bratrů
– Josef – ihned po první světové válce nastoupil službu u kriminální
policie v Brně. Jedna jeho sestra, Rozálie, byla provdaná Šedivá (později „pohádková babička“) do Morkůvek. Jaroslav v Kloboukách vychodil obecnou školu i měšťanku. V Brně se vyučil zámečníkem a zároveň vystudoval mistrovskou průmyslovku. Po skončení první světové války nastoupil jako dobrovolník do armády, „Slovácká brigáda“, na potlačení maďarské menšiny. Potom byl jen na krátkou dobu zaměstnán ve státních naftových dolech v Gbelích, ale v roce 1925 získal místo úředníka na univerzitě v Bratislavě, kam se i s rodinou přestěhovali. Zde pak vystudoval gymnázium, složil maturitu a začal studovat na právnické fakultě, kde dokončil pět semestrů. Ještě
v Kloboukách se však v roce 1924 stačil oženit a rodina obývala malý domek v Ohavě. Byl to veselý, upřímný člověk, milující svou rodinu i vlast.24
Po Mnichovu 1938 museli Trumpešovi opustit Bratislavu a odstěhovali
se do Brna. Tady JUC. Jaroslav Trumpeš nastoupil na rektorát právnické fakulty, pokračoval ve studiu práv a zde také začal pracovat v odboji, s krycím názvem Trávníček.25 Tento významný odbojář byl zatčen v kanceláři, jako tajemník rektorátu Masarykovy univerzity v Brně 1. října 1941.

24) Encyklopedie.brna.cz.home-mmb/?acc profil- osobnosti /load 3614 (staženo 10. 9. 2016).
25) Viz Sokolnický zpravodaj zvl. vydání 4. 5. 2013. Viz Vašek František – Černý Vladimír – Břečka Jan: Místa zkropená krví. Kounicovy koleje v Brně v letech nacistické okupace 1940–1945. MZA v Brně 2015, str. 519–520: Zachovala se také „univerzitní pamětní kniha“.
Byl to vzácný dokument, neboť obsahoval zápisy prezidentů T. G. Masaryka a Dr. Edvarda Beneše (z 15. června 1936). Tuto knihu Jaroslav Trumpeš uschoval ve mlýně Vladimíra a Lydie Štrofových v Kloboukách u Brna.

Jeho manželka Růžena, učitelka, narozená 14. února 1900 v Kloboukách u Brna, zemřela 20. srpna 1942, zřejmě na zápal plic.
Jaroslava zatýkal v úřadu na právnické fakultě 1. října 1941 gestapák, kriminální tajemník Wilhelm Tremp. Jeho výslech pak v Kounicových kolejích vedl kriminální asistent Willi Braun, jenž tvrdými výslechy vynutil na Trumpešovi doznání k jeho činnosti v tajné organizaci. Gestapáci v těchto tvrdých výsleších denně pokračovali a časem získali převahu.
Jaroslav Trumpeš stál nejen v čele brněnské, ale později celé moravské Obrany národa. Svými styky ve vysokoškolském prostředí byl organizaci velmi prospěšný, hlavně v jejím dalším a hlubším pronikání. Už na jaře roku 1941 byl členem „moravské pětky“, v níž zastával funkci zástupce pro železnice, pošty a vysoké školy. Byl také zástupcem vedoucího (tím byl profesor Josef Grňa) „brněnské pětky“ odbojové organizace Petiční výbor „Věrni zůstaneme“. V září 1941 kontaktoval některé členy výsadku ze Sovětského svazu s označením S-1. Jeho činnost však neušla pozornosti brněnského gestapa, dlouho pak byl v jejich hledáčku tajně sledován a ve své kanceláři byl zatčen 1. října 1941.
Podle poválečných výslechů zadržených brněnských gestapáků Trumpeš (následkem bití a mučení) vyzradil mnoho osob gestapem hledaných i územní rozdělení tajných organizací. Policejnímu úředníkovi vyzradil Josefa Grňu, generála Luže, profesora Vaňka (vedoucího tajné organizace Sokol), Dr. Františka Píška, podplukovníka Kašpárka, Karla Bednáře i svého bratra Josefa a další, což po válce potvrdil gestapák Karel Wochian, kterému byl případ „Trumpeš“ předán.26
Vyhladovělý, nervově zničený a utrápený Trumpeš byl popraven října 1942 v Breslau (Vratislav).
26) Viz zn. 54 MZA Brno, fond c 141, kart. 256, inv. č. 2949, spis Lsp43/1947 Karel Wochian, práce J. Ševečkova 2010.

Jméno Jaroslava Trumpeše je uvedeno na pamětní desce obětem druhé světové války na Obecním úřadě ve Velkých Hostěrádkách a na pamětní desce obětem druhé světové války ve vestibulu Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

JUDr. František ČERMÁK
Úředník a advokát. Narozen 4. září 1894 v Rozaříně. Na gymnázium
denně jezdil z Rozařína do Brna. Od roku 1918 do roku 1928 navštěvoval
v Praze právnickou fakultu. Zakotvil v Židlochovicích a zde platil za předního
vlastence, významnou osobnost a lidumila. Zakoupil pro dětskou školku budovu, pro místní sokolskou organizaci sokolské nářadí a byl zakladatelem
židlochovických meruňkových sadů.

Byl kapitánem Československé armády a od roku 1928 působil jako advokát v Židlochovicích, kde bydlel na náměstí č. p. 28. Byl ženatý.27
Stal se vedoucím tajné organizace Obrana národa a měl úzkou vazbu na odborného učitele Jaroslava Kuxe. Podle zápisu popravených z 20. června 1942, protokol 2468/d, byl zatčen 8. května 1942, kolem čtrnácté hodiny odpolední, zrovna když vycházel z domu na náměstí. Posadili jej do auta, kde již byl další zatčený, Antonín Šrol. Jenže gestapáci hledali ještě Josefa Jakoba, učitele ve Velkých Němčicích. Ten však nebyl doma, a tak mu tedy autem jeli naproti k Velkým Němčicím. Učitele Jakoba potkali na silnici, a ten pak musel jet před nimi do svého bytu. Všechny potom odvezli do Kounicových kolejí k výslechu. JUDr. Čermák byl považován za vedoucího tajné organizace, proto vedli gestapáci jeho výslech obzvlášť tvrdě. Tady sdílel celu číslo 94.

27) Encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil-osobnosti/load =1900 (staženo 10. 9. 2016).

Již v neděli 21. června 1942 byla židlochovická skupina souzena a popravena: JUDr. František Čermák, učitel Josef Jakob, Dr. Ing. František Boleloucký, traťmistr Rudolf Vlk a další. Jméno Františka Čermáka je uvedeno na budově Obecního úřadu ve Velkých Hostěrádkách, spolu se třinácti ostatními, a rovněž na památníku obětí okupace v Židlochovicích.

Jan ŠKRHA
Finanční úředník. Narozen 15. prosince 1911 v Brumovicích, bytem č. p.234. Jeho otec byl rolníkem, tragicky zahynul při jízdě se svými koňmi, když jel z Čejče. Tehdy byl malému Janovi pouze jeden rok. Do obecné školy chodil v Brumovicích a na gymnázium jezdil do Hustopečí. Oženil se s Veronikou Strakovou z Morkůvek a na své první místo nastoupil jako finanční úředník v Chlumci u Dačic, kde i bydleli. V roce 1939, po záboru pohraničí Němci, se však vrátil opět do Brumovic na rodný dům.

Pracoval jako financ na důchodkovém úřadě v Kloboukách. Jeho práce spočívala v tom, že jako finanční úředník chodil po domech a kontroloval, zda je víno či tvrdý alkohol, který našel, zdaněn, nebo jestli není pálen načerno. Zde se brzy zapojil do ilegální činnosti, která spočívala v tom, že měl pro odboj zajišťovat potraviny a potravinové lístky. Byl zatčen a vyslýchán v Kounicových kolejích. Zde byl po krutých výsleších 22. června 1942 v době
druhého stanného práva zastřelen. Svého syna Jana, který se narodil 1. prosince 1942, se bohužel nedočkal (ani se o jeho narození
nedozvěděl). V Brumovicích na hřbitově na hrobě č. 321 je na něj vzpomínka.
Jeho jméno se nachází na pamětní desce v místní sokolovně a na
pamětní desce Obecního úřadu ve Velkých Hostěrádkách. Jeho žena Verunka pak žila sama a na stáří se odstěhovala do Morkůvek, kde také zemřela. Jejich syn Jan se po studiích na Vysoké škole ekonomické v Praze oženil s Jarmilou Souchopovou z Morkůvek a přestěhovali se do Prahy. Krátce nato se rozvedli. Žil sám, v roce 2005 těžce onemocněl a zemřel. Jan Škrha – hrdina národního odboje – byl jako druhý z Brumovic popraven fašisty. Tajná organizace Obrana národa se patrně vyskytovala v každé obci. Byla i v Brumovicích a její činnost se projevila na 1. máje 1942, kdy jeden z jejích členů (Antonín Jakubčík) vyvěsil na komín cihelny československou vlajku.28

28) Citace i foto Ing. J. Šedivý.

Josef RICHTER
Narozen 23. února 1893 v Hartvíkovicích, okres Třebíč. Jeho otec byl hajným a Josef pocházel z pěti dětí: Jan (1881), Berta (1883), Anastazie
(1885), Benedikt (1900). Po tomto roce se rodina z Hartvíkovic odstěhovala
do Sedlece. Do obecné školy chodil nejdříve v Hartvíkovicích a pak v Sedleci. Po vychození obecné školy jej rodiče dali do učení na stolaře. Postavy byl střední, kaštanových vlasů, modré oči. Dál historie mlčí. Víme, že byl od října 1941 ženatý s Anežkou Burešovou, bytem Sladová 4, Brno. Pracoval jako úředník Důchodkové kontroly v Kloboukách, v dubnu 1942 byl zatčen a v Kounicových kolejích byl 18. června 1942 popraven.29
Další podrobnosti z jeho života se i přes veliké úsilí nepodařilo získat. Dá se však předpokládat, že sloužil ve vojsku jako délesloužící a po zrušení Československé armády byl do civilu přeložen na okresní důchodkový úřad do Židlochovic a potom do Klobouk u Brna, kde se zapojil do organizace Obrana národa.

Tomáš PAŽEBŘUCH
Zemědělec. Narozen 16. září 1895 ve Velkých Hostěrádkách, bytem č. p. 38. Zde chodil do obecné školy, měšťanskou školu a rovněž pokračovací zimní školu navštěvoval v Kloboukách. Vojenskou službu vykonával v c. k. armádě.
Jeho otec Martin, také zemědělec, měl z prvního manželství tři děti. Tomáš byl nejstarší z pěti dětí. V roce 1918 se Tomáš žení s Marií Pacasovou, čímž se přiženil na dům č. p. 38. Spolu měli Jitku, Dobromila, Marii a Jindru a obdělávali asi sedm hektarů polí.

K jeho zatčení došlo 11. března 1942, zároveň s jeho synem Dobromilem. Spolu pak byli vyslýcháni v Brně na policejním ředitelství na Cejlu. Byla na ně uvalena vazba. K soudu je pak převezli do Berlína a zde byli souzeni a odsouzeni za „přechovávání osoby nepřátelské říši“: Tomáš na dvanáct let těžké káznice do Briegennu (bývalý klášter v dnešním Polsku). Zde v důsledku těžkých útrap a vysílení zemřel 31. prosince 1943.30

29) Hartvíkovice, kronikář p. M. Otulný, archiv autor.

Z nedatovaného výslechu:
„…přiznal se, že ubytoval a zaměstnal válečného zajatce (Dobroslava Lupuljeva), který uprchl ze zajateckého tábora od Vídně. Je si vědom trestnosti svého jednání, avšak popírá, že by tím sledoval nějaké politické cíle, nýbrž se jen snažil splnit přání svého známého Kavalce.“ 31
Z Klobouckého policejního zápisu:
„Kolem půl osmé ráno 11. března 1942 byl Pažebřuch při zatýkání silně opilý. A teprve kolem půl deváté, když byl dopraven na četnickou stanici do Klobouk, po částečných výsleších přiznal, že důstojník se nachází u sedláka Žandy. Když se okamžitě jelo k Žandovi, asi v 11.30 hodin, zjistilo se, že dcera Pažebřucha, Jindra, okamžitě po zatčení svého otce běžela k Žandovi a důstojníka vyzvala k útěku. Ten nemohl být kvůli čtyřapůlhodinovému
náskoku dopaden.“ 32

Jméno Tomáše Pažebřucha je vytesáno na desce obětí druhé světové
války na Obecním úřadě ve Velkých Hostěrádkách.

30) Historie i současnost obce Velké Hostěrádky, F. R. Z. Agency Brno 2014, str. 10.
31) Výslech Kavalce: www.mbruntal.cz…Město Bruntál-Historie. Webová kronika Města Bruntálu (staženo 11. 9. 2016).

Ferdinand ŽANDA
Zemědělec. Narozen v lednu 1894, bytem Velké Hostěrádky č. p. 31, kde vychodil obecnou školu a stal se zemědělcem. Zatčen byl 11. března 1942 úředníky brněnského gestapa, současně s Tomášem a Dobromilem
Pažebřuchovými. Nejdříve byl vyslýchán na policejním ředitelství v Brně na Cejlu. Dne 4. května 1942 byl vydán příkaz k vazbě. K lidovému soudu byl převezen do Berlína a tam byl odsouzen k osmi letům těžké káznice v Kassellu. Zde pro těžké útrapy a vysílení zemřel dne 5. května 1944,
tedy o čtyři měsíce později než jeho švagr Tomáš Pažebřuch v Briegenu.
Jméno Tomáše Pažebřucha je vytesáno na desce obětí druhé světové
války na Obecním úřadě ve Velkých Hostěrádkách.
32) Výslech A. Kavalce, www.mbruntal.cz…Město Bruntál-Historie- Webová kronika města Bruntálu.

Z nedatovaného výslechu:
„Srbskému důstojníkovi jsem poskytl ubytování jen ze soucitu. Ke mně byl uprchlík přiveden švagrem Pažebřuchem. Tento mi řekl, že vlastní občanský průkaz, je Čech a pochází z Rumunska. Tím jsem neměl žádné pochybnosti, že by nemohl být Čech, protože vyrůstal v Rumunsku. Že se jedná o srbského uprchlíka (důstojníka), jsem se dověděl, teprve až byl uprchlík u nás, od svého švagra. Tím, že jsem ubytoval uprchlíka, jsem neposkytl výhodu nepřátelské mocnosti, protože jsem ho k sobě vzal, jak jsem už vypověděl, pouze ze soucitu. V mé přítomnosti důstojník Lupuljev nikdy neřekl, že by chtěl do Ruska, aby bojoval proti Německu. Nepřišlo mi na mysl, že bych svým jednáním poškodil Německou říši nebo zvýhodnil nepřátelskou mocnost.
Jak jsem už uvedl, vzal jsem Lupuljeva k sobě jen ze soucitu a v dobré víře.“ 33
33) Výslech A. Kavalce, www.mbruntal cz…Město Bruntál-Historie-Webová kronika města Bruntálu (staženo 11. 9. 2016).

Výslech byl veden v češtině, diktováno v německé řeči a schváleno.
Poté byl obviněný odveden do cely. Jméno Ferdinanda Žandy se nachází na pamětní desce ve Velkých Hostěrádkách.34 Alfons Kavalec, Tomáš Pažebřuch, Dobromil Pažebřuch a Ferdinand Žanda byli obviněni ze zločinu podle § 91 b a § 47 trestního zákona a v Berlíně byli odsouzeni.

34) Historie i současnost obce Velké Hostěrádky, F. R. Z. Agency, s.r.o., Brno 2014, str. 14.

3/ BOŠOVICE

Starosta Bošovic Jaroslav Šimandl ve své publikaci II. světová válka přešla také přes Bošovice, vydané k sedmdesátému výročí konce druhé světové války, v úvodu říká:
„Organizace Obrana národa byla původně vojenská. Vznikla ze středisek branné výchovy. Na jižní Moravě byla tato střediska organizovaná štábním kapitánem Jansou z Hodonína. Když byla v únoru 1939 zrušená, byla po oficiální likvidační schůzi konaná důvěrná schůzka některých pracovníků v branné výchově št. kpt. Karlem Jansou, a dán tak základ k ilegální vojenské organizaci Obrana národa. Kloboucká skupina byla vedená odborným učitelem Jaroslavem Kuxem, Židlochovická skupina byla soustředěná kolem Dr. Františka Čermáka a velmi úzce spolupracovali.“ 35
V této knize nalezneme také výpověď paní Františky Zbořilové z Bošovic, tehdejší současnice, k případu „Lupuljev“.
Poslechněme si, co říká ona:
„V červnu 1941 přišel do Klobouk uprchlý jugoslávský zajatý důstojník Dobroslav Lupuljev. Měl doporučení nějaké sokolské jednoty. Nějaký čas byl ubytovaný u odborného učitele Jaroslava Kuxe, který mu hledal v okolí bezpečný úkryt. Asi čtrnáct dní byl ubytovaný u úředníka Alfonse Kavalce a v červenci byl Lupuljev převezen do Hostěrádek, kde se zdržoval u rolníka Vladimíra Prokopa, č. p. 39. Později byl převeden k Tomáši Pažebřuchovi,
č. p. 38.
U Tomáše Pažebřucha se potom skrýval až do zimy a v zimě se potom přestěhoval k rolníkovi Ferdinandu Žandovi. Tady se skrýval až do 10. března 1942, kdy si pro něj přijelo gestapo. Zahlédl je oknem a podařilo se mu zadním vchodem utéct a zmizet. Téhož dne gestapo zatklo odborné učitele Jaroslava Kuxe, Františka Pacáka a Ludvíka Wolfa. Tím bylo započato zatýkání členů Obrany národa na Kloboucku…“ 36

35) Jaroslav Šimandl: II. světová válka přešla také přes Bošovice. Bošovice 2015.
36) Františka Zbořilová v knize: II. světová válka přešla také přes Bošovice, str. 18.

Ale hned v dubnu zatýkání pokračovalo i na Židlochovicku.
Při likvidaci krajských či okresních složek tajných organizací hledělo gestapo nasadit agenty. Zda takovou službu sehrál i Dobroslav Lupuljev, nelze dnes již spolehlivě objasnit. Jisté však je, že se mu vždy záhadným způsobem podařilo uniknout zatčení a že byli pozatýkáni všichni, kdo mu pomáhali. Celkem bylo v Kloboukách zatčeno devět osob ve spojení s Lupuljevem.
Veřejné mínění jej odsuzovalo jako zrádce, důkazy však žádné neexistovaly a Lupuljev se vydával za velitele brigády partyzánů.
Sám jsem viděl Lupuljeva v roce 1946 na dožínkové veselici v Březí u Mikulova. Zaujala mě jeho osobnost, byl v bílé uniformě a důležitý, s pistolí u pasu, a na mou otázku, o koho se jedná, mi Jindřich Kadrnka (pozdější předseda MNV Březí) odpověděl, že je u nich ve funkci komisaře. Tragická historie předních činitelů Obrany národa na Kloboucku i Židlochovicku skončila. Stále však zůstávají nezodpovězené otázky: Kdo přivedl gestapo na stopu? Jakou roli v tom sehrál jugoslávský uprchlík Dobroslav Lupuljev?

4/ PŘÍMÝ ÚČASTNÍK DOBROMIL PAŽEBŘUCH Z VELKÝCH HOSTĚRÁDEK

Odborný učitel a kronikář Antonín Flodr v zápisu v židlochovické Pamětní knize píše o Lupuljevově objevení se v Kloboukách, kde ho skrýval učitel Jaroslav Kux a Alfons Kavalec, o jeho dalším pobytu ve Velkých Hostěrádkách, především u Pažebřuchů, a rovněž o vyzrazení celé této činnosti a pozatýkání většiny zúčastněných, a svůj zápis zakončuje touto
úvahou: „Není možno s určitostí tvrdit, zda takovou úlohu (nastrčeného
agenta gestapa) sehrál v odboji našeho kraje Dobroslav Lupuljev. Jisto je, že se mu podařilo vždy, skoro záhadným způsobem, uniknout zatčení a že byli pozatýkáni všichni, kdo mu jakýmkoliv způsobem pomáhali…“ 37

Obvinění, i když pouze teoretické, je však velmi vážné. Ale pokud se s ním ztotožníme, mnohé by vysvětlovalo, a bylo by tak možno případ s konečnou platností uzavřít. Jenomže pan Antonín Flodr svou úvahu ve snaze objektivity uzavírá slovy:
„Veřejné mínění tehdy označovalo Lupuljeva za zrádce, ale důkazy
pro to nebyly.“ 38
Bylo za ním však čtrnáct ztracených životů a desítky rozvrácených rodin. Další desítky lidí v těžkém stresu několik let v nejistotě uléhaly s napjatými nervy, kdy pro ně přijde gestapo. Je vůbec možné ještě dnes zjistit, jak to tenkrát bylo?
37) Miloslav Jurák – Ivan Remunda: Devatero vyprávění o lidech ze slunečného města, Židlochovice 1992, str. 215–216.
38) Tamtéž.

S malou nadějí na příznivý výsledek se JUDr. Miloslav Jurák obrátil v roce 1988 na Místní národní výbor ve Velkých Hostěrádkách. S překvapením za několik dní obdržel dopis:
„Vážený pane, Místní národní výbor mně předal Váš dopis. Mohu Vám podat v této věci potřebné informace o celém případu. Jsem j e d i n ý, kdo z této pozatýkané skupiny přežil. Těším se na Vaši návštěvu. Dobromil Pažebřuch, Velké Hostěrádky, č. p. 38.“
Druhá polovina ledna 1988 připomínala svým sychravým počasím spíše podzim. Po sněhu ani památka, déšť a všude bláto. Neradostné počasí, působící na sklíčenou a pesimistickou náladu. V takovýto den se sešli dva muži a usedli ve vytopené sváteční světnici ve Velkých Hostěrádkách, č. p. 38, v místech, odkud se snad začala rozvíjet tragédie, která přivedla před popravčí četu dvanáct mužů v nejlepším věku. Hostitel, jemuž by bylo těžko
hádat šedesát šest let, úzké, ostře řezané tváře, štíhlé, prací vypěstované,
stále vzpřímené postavy: Dobromil Pažebřuch, narozen 28. října 1921.
„Náš dnešní byt je zcela jiný, než jak jsme bydleli za války. Barák jsme v šedesátých letech přestavěli. Tenkrát jsme měli jenom kuchyň a dva pokoje a otec měl k hospodářství ještě pálenici. Tak si představte ten provoz.“ 39
Je těžké si dnes představit, jak mohli tito lidé tak dlouho a v tak stísněných podmínkách ukrývat Lupuljeva. Dost těžko, ale šlo to. Pokud to dnes ještě někoho zajímá, celá událost se často vypráví jinak, než jak se odehrála ve skutečnosti. Někdo si přidává řadu věcí, k nimž nemohlo dojít, jiní zase celou událost zlehčují. Ale tak už to v životě chodí.
Je sice po ránu, ale v pokoji je značně šero. Odmítám rozsvítit. V přítmí se lépe vzpomíná. Na stole voní káva, kterou přinesla pozorná paní Pažebřuchová. Vybízím hostitele, aby se dal do vyprávění.
39) Miloslav Jurák – Ivan Remunda: Devatero vyprávění o lidech ze slunečného města,
Židlochovice 1992, str. 218.

„Co chcete slyšet?“
„Všechno, nač si vzpomenete.“ Muž na protější straně stolu smutně pokývne hlavou.
„Toho by bylo…To tenkrát v červenci 1941 pracoval náš soused Mojmír Prokop ještě s rodinou na poli. Byly žně, práce nad hlavu. Přišel za ním neznámý mladík. Byl v takové polouniformě a nabídl se, že jim bezplatně pomůže, jenom za jídlo, a hned se chopil práce. Teprve večer, až se vrátili z pole domů, se ukázalo, ž e je to uprchlý jugoslávský zajatec.
Jak už jsem vám řekl, my jsme tenkrát měli doma pálenici. Tu už vedl můj pradědeček od roku 1860. A tak k nám chodíval na kontrolu z důchodkového úřadu z Klobouk, no, jak se říkávalo, financ, pan Alfons Kavalec. Kontroloval pálení. Tenkrát v létě to byly akorát třešně. A ten pan Kavalec byl za první světové války srbským legionářem a samozřejmě znal srbsky. Ten den byl právě u nás a Prokopovi ho zavolali, že mají doma ,takovýho divnýho Jugoslávca‘, aby se s ním šel domluvit.
Kavalec si ho vzal stranou a zjistil, že je to nadporučík dělostřelectva
Dobroslav Lupuljev a že utekl ze zajateckého lágru v Rakousku. Jenomže kam ho dát? U Prokopů zůstat nemohl. Na poli ho vidělo hodně lidí a Prokopovi s tím nesouhlasili … Tak se Kavalec obrátil na mého otce: ,Tomášu, skové ho doma, než se neco nande…‘
Jenomže se nic nenašlo. Snad měl jít do Židlochovic k nějakému kloboučníkovi Svobodovi, ale pořád z toho nic nebylo.
U nás byl asi měsíc, pak byl u Majerů, to byl otcův švagr, potom
u Dobromila Pažebřucha, odtud u Pacasů. To všechno byla naše rodina.
V Hostěrádkách o tom nikdo nevěděl, protože se řeklo, že od Prokopů večer zmizel a nikdo neví kam. Potom byl zase u nás. To víte, nebylo to lehké. Náš byt byl malý a stále k nám někdo chodil, a tak se často až na poslední chvíli soukal pod postel. V létě to bylo jednodušší, to byl celý den na půdě. Spávali jsme tam spolu. Teď si představte, že do toho v jednačtyřicátém přišlo první
stanné právo. Dobroslav měl sice falešnou občanku, vystavil mu ji na okresním úřadě nadporučík Mrkvica na jméno Dobroslav Novák z Brna-Soběšic, ale raději jsme ho skrývali. Nebylo to jednoduché.
Lupuljev byl Srb, divoch, chtěl jenom zbraň a že půjde na Germánce. Když jednou zůstalo stát před naším domem auto s německými vojáky, tehdy jsme ho měli co krotit. Já jsem to tenkrát nemohl pochopit, ale před několika lety jsme byli na dovolené v Jugoslávii a tam jsem se přesvědčil, že skoro všichni
mají takovou horkou náturu. Jenomže tenkrát jsme s tím měli veliké starosti a obavy. Tak to šlo až do března 1942. Tehdy, to bylo 10. března, přišla zpráva, že gestapo zatklo učitele Kuxe a další dva učitele. V nás řádně hrklo, ale utěšovali jsme se, že o Dobroslavovi nemohou nic vědět.
Druhý den, tedy 11. března, vtrhli k nám v sedm hodin ráno tři chlapi od gestapa s pistolemi v rukou a hledali Lupuljeva.
Naštěstí byl náhodou u sousedů, u strýce Žandy. Zatímco u nás dělali prohlídku, podařilo se mojí nejmladší sestře Jindře – Jindra tehdy měla sedmnáct let – zadem vběhnout k Žandům a Dobroslav utekl humnama do Bošovic. Tam byl učitel Fišer, který působil dříve na menšinové škole v Jugoslávii. Ten zařídil, že učeň na řeznictví Vrzal svezl Lupuljeva na kole
na nádraží do Křenovic. Odtud se vlakem dostal až na Valašsko do Hovězího a podařilo se mu přejít slovenské hranice. Na Slovensku přežil zbytek války a vrátil se v roce 1945 s Rudou armádou.
Gestapáci zatkli mého otce, mne a strýce Žandu a odvezli nás do Brna. Mně tehdy šlo na jednadvacátý rok, a tak jsem podle tehdejších zákonů nebyl plnoletým. Trochu mně to pomohlo. Ještě tentýž den mne odvezli z Brna zase zpět a jezdili se mnou potom po okolí, zda Lupuljeva neuvidím. Předpokládali, že se někde ukrývá. Ale 13. dubna jsem se měl hlásit v Brně v Kouničkách. Jindra byla volána k výslechu na gestapo do Zlína, ale asi za tři dny se vrátila. Já jsem zůstal v Kouničkách do půli dubna a potom nás všechny čtyři – tedy nás tři a Kavalce, který byl již také zatčen – převezli na policejní ředitelství. Tenkrát bylo u nádraží v Brně. Za několik dní nás vedli na Cejl k německému soudu. Oba jsme se s otcem hájili, že jsme neměli v úmyslu někoho ilegálně přechovávat, že nám šlo o levnou pracovní sílu v hospodářství… Soud se konal 4. května a mne jako mladistvého poslali domů. Pak přišla heydrichiáda a druhé stanné právo. O těch jedenácti popravách jsem slyšel v rozhlase, a to víte, jak mně bylo. Krátce nato, bylo to přesně 3. července, jsem jel se střešňama – pálit. To už u nás pálenice nebyla. Tam za mnou přišli kloboučtí
četníci: ,Dobromile, pojď s nama do Klobouk. Máme tam ještě něco z tebó vyřídit.‘
Ale u Časkovce – to je dvůr za vesnicí směrem do Klobouk – čekalo auto gestapa a znovu do Brna, na policejní ředitelství, kde jsem se setkal s ostatními třemi. Druhý den večer nás eskortovali na nádraží a rychlíkem do Berlína, kde se již 6. července konalo přelíčení před Volksgerichtem (lidovým soudem). Nikdy nezapomenu, jak jsme tehdy seděli a čekali ve sklepním
vězení soudní budovy na třídě Unter den Linden. Na zdech jména a poslední pozdravy těch, kteří se sem vrátili od přelíčení s rozsudkem smrti.
Ten soud, nevím proč, dělali nacisté s velikou parádou. Plno uniforem SS, SA, HJ a kdo ví jaké ještě. Rozsudek byl strašný:
Kavalec trest smrti, otec 12 let, Žanda 8 let a já 5 let žaláře.
Kavalec byl po devatenácti dnech sťat v Plötzensee. Nás tři rozdělili.
Otec šel do Briegenu, to byla těžká káznice, bývalý klášter. Dnes je to v Polsku. Byli jsme se tam s manželkou před lety podívat. Hrozný objekt, vlhký, studený, vrcholně nezdravý. Chudák otec tam vydržel jenom sedmnáct měsíců. Zemřel 31. prosince 1943. Strýc Žanda byl v Kasselu. Oproti otci vydržel to utrpení o čtyři měsíce déle. Zemřel 5. května 1944. Mne poslali do
Gollnowa u Štětína. Dělal jsem rohožky. Ztratil jsem třetinu své váhy a už jsem pozbýval vůli žít. A tu mě potkalo nenadálé štěstí. V káznici byl také vězněn jeden brněnský malíř. Ten maloval dozorcům obrazy, portrétoval jejich rodiny i je a za to měl různé výhody. Když viděl, jak to se mnou vypadá, pokusil se za mne orodovat. Vyšlo to – byl jsem přidělen do komanda asi
třiceti vězňů, kteří chodili na zemědělské práce ve dvoře. Měl jsem možnost najíst se syrových brambor a postupně jsem přibral až deset kilo.“
Vypravěč se odmlčel a nastalo tíživé, bolestné ticho. Po chvíli
pokračoval:
„Věříte, že dnes, když vidím pohozené kusy jídla, chleba, mívám
nepochopitelný pocit – jak je to možné?
No a když se v pětačtyřicátém blížili Rusové, už jsme slyšeli jejich děla a těšili se, že nám to trápení skončí. Jenže přišel rozkaz k evakuaci káznice. Šli jsme pěšky na etapy dvacet jedna dní, až do Hamburku. Na silnicích byl nehorázný zmatek, to si nedovede nikdo představit. Táhly kolony vězňů, zajatců a mezi tím celé rodiny Němců prchajících ze strachu před Rusy. Já vím, že si myslíte, proč jsem neutekl, když Rudá armáda byla skoro na dohled, ale nebylo to lehké. Tam se všude hned a bez vyzvání střílelo. V trestaneckých šatech bych se daleko nedostal. Ještě po tolika letech se mně někdy vybaví pocit úzkosti, který jsme tenkrát mívali, aby nás znervóznělí dozorci nepostříleli. V Hamburku byly všechny věznice přeplněny, tak jsem se dostal
do Neumünsteru na rašelinu. V každém baráku bylo namačkáno sto dvacet vězňů a museli jsme každý z nás denně vytěžit třicet metrů krychlových rašeliny. Kdo to nesplnil, tak nedostal jíst. Tak ještě 5. května 1945 zemřel na našem baráku farář z Příboru. Až teprve 9. května byl náš lágr osvobozen Angličany.
Opět nastal zmatek, jak se rychle dostat domů. Kromě nás trestanců tam byli i čeští dělníci přinucení na práci do Říše. Ti se však uměli o sebe lépe postarat a brzo odjížděli. My jsme z toho dlouhého věznění byli v nastalém míru jak zpitomělí. Ale i potom pro nás přijeli hasiči z Nymburka a na Petra a Pavla, tedy 29. června, jsem se vrátil zpět do republiky. V Praze jsem přespal u jednoho spoluvězně, ten mně také dal peníze na vlak a večer jsem byl doma.“
Nastala dlouhá pauza. Snažím se tichým hlasem obrátit jeho pozornost
na důvod mé návštěvy. Ptám se, zda byl Lupuljev provokatérem?
Má na svědomí jedenáct, vlastně čtrnáct mrtvých!
Míchám v šálku již zcela vystydlou kávu.
„Pane Pažebřuchu, kdo všechno v Hostěrádkách věděl, že skrýváte
Lupuljeva?“
„U nás v Hostěrádkách kromě vyjmenovaných rodin nikdo. V Kloboukách Mrkvica, samozřejmě Kavalec a pravděpodobně na okrese taky pan Herclík. To když Mrkvica vystavoval falešnou občanku. Pak o nás věděli v Bošovicích učitel Fišer a tamní lékař, já si teď na jeho jméno nemůžu vzpomnět [jedná
se o MUDr. Tejrala – pozn. autora]. Poslal na zimu Dobroslavovi teplý kabát. Ale je možný, že ti, co jsem jmenoval, to svěřili někomu jinému. Třeba zrovna v těch Kloboukách.“

„Vyskytly se názory, že Lupuljev byl provokatérem, Vás to nikdy nenapadlo?“
„Ne, konfidentem nebyl. Takový rapl a divoch to ano, ale jinak…
Měl dvacet čtyři roků, byl veliký tisovec, měl důstojnickou vojenskou knížku. Tenkrát ho Kavalec velice důkladně vyslýchal.
Přísahal, že není konfident. Kdyby jím opravdu byl jenom proto, aby nás vyprovokoval, tak by se neskrýval tři čtvrtě roku na půdě.“

„Hovoříte o něm se vzácnou objektivitou. Způsobil smrt vašeho otce, vám připravil několik mimořádně těžkých let, a to nemluvím o utrpení vaší maminky a sester.“ „O tom jsem přemýšlel řadu dní v káznici. Aspoň zkraje. Tam je
člověk ve zcela jiné situaci – tam ubíjí se jeho síly duševní i tělesné.
A proto asi je schopen vidět mnoho věcí daleko poctivěji. My jsme to přece nedělali pro nějakého Lupuljeva. Vždyť jsme ho vůbec neznali. Můj otec a všichni ostatní to považovali za vlasteneckou povinnost. Dnes se tomu možná někteří mladí diví a usmívají. My jsme nechtěli být hrdiny, ale cítili jsme to jako
věrnost republice, ideálu její demokracie.
Bylo to tvrdé, všichni, co byli kolem mne, jsou mrtví. Vzpomínám si, jak jsme jednou stáli na gestapu před výslechem na chodbě, čelem ke stěně, vedle mne stál učitel Krupička z Morkůvek, kterého jsem si vždy velice vážil, zašeptal a povzbudil mě: ,Dobromile, drž se.‘
A když jsem se vrátil domů, měl jsem už jiné starosti. Naše hospodářství
propadlo ve prospěch Říše a nevěřili byste, kolik dalo běhání, než se konfiskace zrušila. A ještě, jen pro zajímavost, když jsem se dlouho nevracel, nechali pro moje jméno na pomníku obětí války volný řádek.“ 40
Na stole přede mnou leží několik zažloutlých papírů. Skrovní, ale výmluvní svědkové nelidského utrpení. Prvním z nich je sdělení JUDr. Oskara Fiebiga, právního zástupce Dobromila Pažebřucha u soudu v Berlíně, strýci Josefu Majerovi, že Dobromil dostal pět let káznice. To bylo jediné oznámení, že se konalo přelíčení. Pak je zde „Schreibschriftskarte N°. 145“, káznice Gollnow, na níž je uvedeno, že trestanec, jehož vazba má trvat od 6. července 1942 do 5. července 1947, odeslal poslední dopis 17. prosince 1944.
40) Miloslav Jurák – Ivan Remunda: Devatero vyprávění o lidech ze slunečného města. Židlochovice 1992, str. 222.

„Směli jsme dostávat i balíky,“ říká dál Dobromil, „ale i to byla příležitost k šikanování. Byl tam dozorce Miller. Ten mne zavolal, dal si rozbalit zásilku a celou si ji buď ponechal, nebo před mýma očima zničil. Já skoro umíral hlady, od hladu jsem měl závratě, a v balíku byla buchta a špek. Můžete si představit, s jakými pocity jsem se vracel do cely. A tak jsem psal domů:
Panu mlynáři nic neposílejte. Pozdravujte strýce Slaninu a Buchtu, Slivovici.“
Dalším lístkem je blahopřání, které synovi posílá maminka v roce 1943 k narozeninám:
Dobro! A lze-li myslet bez vláhy v oku těch Tvých bílých dvaadvacet roků.
Pozdrav Tvých rodných polí …
Co Ti mohu přát k narozeninám?
A je zde ještě jeden malý lísteček, jehož osud vyvolává pohnutí. Koncem května 1942 poslal Tomáš Pažebřuch z brněnského vězení domů krátký pracovní kožíšek, který si vzal při zatčení na sebe.
„To víte, maminka hned párala podšívku v naději, že tam bude zpráva. Marně. Nechtěli jsme jej vyhodit, byla to také památka na otce, a tak visel v komoře. Po válce jsem si jej někdy oblékal do práce. Jednou, to už bylo po řadě let, manželka zjistila, že se do límce dali moli. Proto jej odpárala a – vypadl moták. Chudák maminka už nežila a tuto poslední zprávu nečetla:
,28. 5. 1942, drahá Mařenko a děti. Posílám Vám poslední pozdrav, mějte se rádi, já už více Vás neuvidím. Jsem už s tím smířen, není již pomoci. Již se nebudem mět rádi. Vzpomínám na ty pěkné chvíle. S Bohem, Mařenko a děti. Na shledanou až u Boha.‘“
Potřebuji nějak přerušit dojetí, které se mne zmocnilo, záměrně odvádím řeč na jiné téma. „Jak se vám po návratu domů znova začínalo?“
„Už jsem Vám to naznačil – dost těžko. Věříte, že mně jeden čas nechtěli přiznat charakter politického vězně? Oženil jsem se, měli jsme dva kluky, a teď pět vnuků, no zatím. Jsem poslancem ONV Břeclav. Život mnoho smazal, ale zapomenout se nedá.“ 41
Teď v klidu domova rozmotávám klubko vyprávění.
Lupuljeva zachránila sedmnáctiletá Jindra, která v té době projevila
obrovskou duchapřítomnost. Organizátor Obrany národa na Hodonínsku, Kloboucku a Židlochovicku kapitán Jansa byl zatčen hned v první vlně likvidace této organizace v září 1941!!!
Už v této době mohlo mít gestapo povědomí o složení této organizace.
Příslušník organizace Obrany národa a pracovník důchodkové kontroly v Kloboukách u Brna Otakar Nedbal byl zatčen až 18. února 1942! A podle zápisu objeveného v cele č. 41 Kounicových kolejí byl mimo jiné Herclík zatčen 6. března, tedy čtyři dny před oněmi třemi učiteli. To by odpovídalo praxi gestapa, které šlo nejdříve po vedoucích činitelích. Už tady mohlo mít
gestapo povědomí o obou skupinách.

1) Miloslav Jurák – Ivan Remunda: Devatero vyprávění o lidech ze slunečného města. Židlochovice 1992, str. 223.

Podle všech historicky známých faktů hostěradští příslušníky Obrany národa nebyli, a dokonce ani Kavalec. Situace je jiná. Na základě únorového zatčení poručíka dělostřelectva Otakara Nedbala v roce 1942, březnového zatčení majora Herclíka a pak také tří klobouckých odbojářů 10. března 1942, Kuxe, Pacáka a Wolfa, se vlastně došlo na Lupuljeva, kterému obětavě statečná sedmnáctiletá Jindra, sestra Dobromila Pažebřucha, 11. března 1942 zachránila život. A tento den následovalo i zatčení Tomáše Pažebřucha, Dobromila Pažebřucha a Ferdinanda Žandy. Kavalec byl zatčen až 2. dubna, tedy o 22 dní později.
Co se týče ubytování Lupuljeva v Kloboukách, proběhlo úplně jinak, než se líčilo. Kromě Kavalce neměli s ním Kloboučtí nic společného, kromě Kuxe ho nikdo ani neviděl, i když se o něj starali, tajně hledali možnosti úkrytu a sháněli pro něj potravinové lístky.
A nakonec i soudy obviněných byly dva. Obranáři byli souzeni v Brně a akce Lupuljev v Berlíně. I když se stejně tragickým koncem. Nic víc k těmto smutným událostem nelze dodat. Snad jen to, že pan Dobromil Pažebřuch, jediný přeživší klobouckou tragédii, upracovaný, unavený, ale hrdý nás opouští 17. srpna 1998.
Dobromile, poděkování a čest Tvé světlé památce!

Dobroslav LUPULJEV
Narozen 26. července 1919, Velikov. Po válce se vrátil na Moravu a všude chtěl hned dělat radikální pořádek. „Boga mi zastrelím,“ chodil ve vojenské
uniformě a všude byl středem pozornosti. Tu si vynucoval i pistolí, kterou nosil pořád při sobě. Po válce se stále všude slavilo, konaly se tancovačky
a na jedné z nich v Katolickém domě v Bošovicích si ho nikdo nevšímal, proto vyprovokoval rvačku, a když zjistil, že je v menšině, vystřelil pistolí do
stropu.

U děvčat byl velice oblíben. Hned po válce se oženil s velice pěkným a příjemným děvčetem z Bošovic, s Jarmilou Jadrnou z č. p. 90. V březnu 1948 se manželé Lupuljevovi přihlásili k trvalému pobytu do Bošovic, Pláňavy č. p. 298, kde už předtím bydleli. Ale hned v březnu 1950 se odstěhovali do Velkých Losin, okres Šumperk. Později se usadili v České Lípě, kde provozovali hospodu. Dobroslav Lupuljev měl dobrodružnou povahu, byl schopen vyvolat spoustu nepříjemností, ale zrádce určitě nebyl, i když kolem něho zemřelo čtrnáct lidí.

Podle všeho kauza „Obrany národa“ a „Lupuljevův případ“ byly dva samostatné skutky. Vždyť se odehrály i dva soudní procesy, příslušníci Obrany národa byli souzeni a popraveni v Brně, kdežto lidé skrývající Dobroslava Lupuljeva byli odsouzeni v Berlíně k mírnějším trestům, kromě Alfonze Kavalce, i když s obdobně krutým koncem.42

42) Tomáš a Dobromil Pažebřuchové a Ferdinand Žanda, odsouzení káznice. J.B.

5/ KOUNICOVY KOLEJE

Kounicovy koleje v Brně se staly místem, které budeme příštím generacím připomínat, aby věděly, jakou podobu měl německý nacismus. Právem byly označeny za národní kulturní památku.
Už 10. června 1945 vikář Československé církve husitské J. Vítoslavský prohlásil: „Sem budeme přicházet s úctou, sem budeme vodit děti, aby poznaly, jakou cenu jsme platili za svobodu.“
V roce 1908 daroval český mecenáš Václav Robert Kounic svůj dům v Brně pro účely ubytování českých studentů a zřídil nadaci pro výstavbu studentských kolejí. K jejich realizaci došlo až v roce 1922, na svahu Kraví hory v Žabovřeskách. První studenti se nastěhovali již v roce 1923. Koleje měly kapacitu pěti set studentů a svému účelu sloužily až do 17. listopadu 1939 do přepadení gestapem.44 Do koncentračního tábora Sachsenhausen bylo odvlečeno 173 jejich studentů, zbytek se musel vystěhovat. O tři
měsíce později byla okna zalíčena na bílo a zamřížována. Celý komplex byl v noci každých pět minut prosvětlován reflektory.
Koleje nyní sloužily jako věznice a popraviště.

43) http://is cumi.cz./webapps/zzp/dounload 130164067 (staženo 10. 9. 2016).
44) http://cz.wikipedia.org./wiki/Kounicovy koleje (staženo 11. 9. 2016).

Popravovalo se zde zastřelením, oběšením nebo ranou z pistole do týla. Někteří vězni nevydrželi mučení a týrání a raději spáchali sebevraždu. Popravy byly veřejné a také byly hojně navštěvovány brněnskými Němci, hlavně Němkami, těch chodilo víc. Na jejich sledování byly prodávány vstupenky za tři marky (což dělalo asi třicet korun). Celkem zde bylo popraveno osm set až třináct set osob.
Ze svědectví židlochovického občana Klementa Filipovského, zatčeného gestapem a vězněného v Kounicových kolejích:
„Do vězení jsem se dostal v září 1941, když byla vybírána druhá skupina rukojmích. Tehdy mně bylo dvaadvacet let, pracoval jsem v Okresní nemocenské pojišťovně v Brně, která byla ještě nedávno v Židlochovicích. Celkem nás zatčených bylo dvanáct, nevěděli jsme proč. Až tam jsem se dověděl, že někdo dopisem vyhrožoval místnímu prominentovi Rudolfu Hanakovi. V tomto měsíci bylo vyhlášeno stanné právo a dva ze židlochovických zadržených museli ještě s jinými postavit tři šibenice.
Jim bylo řečeno, že to je zařízení na věšení prádla.
Krátce nato začaly první popravy. Popraviště bylo rovnou pod
sgrafitem svatého Václava, symbolu české státnosti. Od nás
z prádelny na ně bylo vidět škvírou v zatemnění okna. Na pondělí 1. září byl klid, ale zato 30. září bylo zastřeleno 29 osob. Mezi odsouzenými jsem poznal univerzitního profesora dr. Vladimíra Groha. Z naší světnice popravili dva Židy, bez soudu. Jednoho pro poměr s Němkou a druhého pro nedodržení policejní hodiny pro Židy. Těch 29 poprav trvalo přes dvě hodiny, všude plno krve. Popravčí četa měla devět mužů. Střídali se. Tak to bylo skoro denně. Popravy začínaly kolem šestnácté hodiny. Po šesti týdnech pobytu v lágru jsme byli propuštěni.“ 45
Kolik strachu, hoře, bolestí a utrpení i bezesných nocí protrpěli zde nejmenované rodiny či osoby v době zatýkání, není zachyceno. Jistě by jich bylo na další dvě knihy, celou dobu žili ve stínu šibenice.

Ještě krátce před osvobozením Brna, v první polovině dubna 1945, zde byl popraven ani ne jedenáctiletý chlapec, syn lesního dělníka Prudila
z hájenky Kozlov u Prosetína spolu s oběma rodiči!!!

45) Miloslav Jurák – Ivan Remunda: Devatero vyprávění o lidech ze slunečného města. Židlochovice 1992, str. 210.

Za jeden zachráněný život mladého jugoslávského dělostřelce položili život níže jmenovaní, jejichž jména jsou vytesána na pamětní desce Obecního úřadu ve Velkých Hostěrádkách:
narozen zatčen popraven
NEDBAL Otakar 2. 7. 1915 18. 2. 1942 9. 6. 1942
MRKVICA Josef 25. 2. 1914 (?) 3. 1942 9. 6. 1942
KAVALEC Alfons 29. 7. 1898 2. 4. 1942 20. 10. 1942
KUX Jaroslav 12. 10. 1904 10. 3. 1942 9. 6. 1942
WOLF Ludvík 31. 3. 1909 10. 3. 1942 11. 6. 1942
PACÁK František 11. 11. 1901 10. 3. 1942 11. 6. 1942
KRUPIČKA Pavel 18. 8. 1905 (?) 4. 1942 18. 6. 1942
HERCLÍK František 7. 2. 1894 6. 3. 1942 23. 6. 1942
ČERMÁK František JUDr. 4. 11. 1894 8. 5. 1942 23. 6. 1942
ŠKRHA Jan 15. 12. 1911 (?) 22. 6. 1942
TRUMPEŠ Jaroslav 16. 1. 1901 1. 10. 1941 19. 10. 1944
RICHTER Josef 23. 2. 1893 (?) 4. 1942 18. 6. 1942
PAŽEBŘUCH Tomáš 16. 9. 1895 11. 3. 1942 31.12. 1943 *)
ŽANDA Ferdinand (?) 1. 1894 11. 3. 1942 5. 5. 1944 *)

*) zemřel v káznici

Pod těmito jmény, bez dat narození, zatčení a popravy, je nápis:
„Těm, kteří z bratrské lásky obětovali svůj život za svobodu národa,
na věčnou památku věnuje Lupuljev.“
Co nám na dotaz o historii místní pamětní desky říká Obecní úřad a kronika ve Velkých Hostěrádkách?
„Dobroslav Lupuljev přišel do obce Velké Hostěrádky po válce 1945 a nechal postavit na návsi pomník obětem války. V roce 1960 byl v souvislosti se stavbou silnice odstraněn. V roce 1963 byla místním národním výborem pořízena deska s obdobným textem z pomníku a připevněna na budovu tehdejšího MNV.“ Velké Hostěrádky, kronikářka Marie Čechovská 2016.46
46) Internet, e-mail z 22. 8. 2016, archiv autor (staženo 11. 9. 2016).

Následující oběti nebyly členy kloboucké tajné organizace Obrana národa, ale byli to Kloboučáci, popravení ve druhé vlně stanného práva. Stačilo poslouchat zprávy z Londýna či Sovětského svazu.
Peša František, policejní strážník v Hodolanech, popraven 31. 8. 1942
Uhýrek František, stolař, popraven 7. 8. 1944
Garmošek Antonín, úředník důchodkové kontroly v Kloboukách,
není rodák, nebyl členem ON, popraven 13. 8. 1942
Bezděk Antonín, kriminální inspektor, popraven 26. 6. 1942
Chalupa Josef, zemřel v koncentračním táboře 1. 6. 1942
Svoboda Zdeněk, student medicíny, zemřel v koncentračním
táboře 20. 4. 1941
Pilát Emil, poštovní kontrolor, popraven 31. 12. 1942
Novotný Jan, převor v Nové Říši (nebyl sice Kloboučák, ale žil tu
se svými rodiči), zemřel po apelu v koncentračním táboře 27.1. 1943.(47)
Zúčastněným:
Čest a poděkování vaší práci a také světlé památce, že jste pro
blaho budoucím pokolením položili své mladé životy. I po tak
dlouhé době si uvědomujeme, že jste tenkrát ze všeho měli
jen pot, slzy a naději. Děkujeme. N e z a p o m í n á m e. J. B.

47) MěÚ Klobouky u Brna. Archiv umučených 1939 –1945.

6/ OBRANA NÁRODA

Tato tajná organizace si dala za hlavní úkol připravit a řídit rozsáhlé národní povstání, které by svým rychlým a překvapivým vystoupením smetlo německou vojenskou okupaci. Byla nesporně největší a nejvýznamnější z mnoha jiných tajných organizací. Vznikla krátce po okupaci v březnu 1939 iniciativou důstojníků likvidovaného MNO a Hlavního štábu. Obranu národa
řídili vysocí důstojníci zaniklé prvorepublikové československé armády.48 Účast v odboji se tehdy považovala za společenskou povinnost, hlavně mezi vojáky a důstojníky. Obrana národa měla dvě hlavní velitelství, jedno bylo hned v Praze pro řízený odboj v Čechách a druhé v Brně, pro celou Moravu. Brněnskému zemskému velitelství bylo podřízeno Brněnsko, Jihlavsko, Uherskohradišťsko, Olomoucko a Ostravsko. Další operační úseky tvořily okresní velitelství, místní skupiny, čety a snad i družstva.
Odboj na Hodonínsku navázal na obyčejný lidský nesouhlas se vzniklou situací, která nastala po Mnichovu, a byl namířen proti rozpínavosti fašistických sil v zemi. Do činnosti odbojových organizací byli zapojeni lidé, kteří byli později zatčeni. Odboj byl zpočátku neorganizovaný, neboť panovalo přesvědčení, že lze bojovat jako za Rakouska-Uherska. Z toho důvodu padlo mnohem více lidí, než by bylo bývalo nutné. Na činnost Obrany národa v Hodoníně mělo veliký vliv krajské město Uherské Hradiště, v jehož čele stál podplukovník Vladimír Štěrba.
U zrodu Obrany národa v Hodoníně stál instruktor branné výchovy štábní kapitán Karel Jansa, který se stal také prvním jejím velitelem v Hodoníně. Štábní kapitán Karel Jansa se narodil října 1893 v Běstovini, okres Chrudim. Maturoval v Čáslavi.
48) http://cs. Wikipedia.org./wiki/Obrana národa (staženo 10. 9. 2016).

Za 1. světové války byl odveden a narukoval na frontu. Měl štěstí a vrátil se v roce 1918. Hned po návratu studoval na hospodářské akademii v Táboře. Nedodělal ji, odešel a stal se z něj voják z povolání. Sloužil u 9. jezdeckého pluku ve Vysokém Mýtě. Záhy byl přeložen k 7. dragounskému pluku do Hodonína. Tady byl pověřen vedením úseku branné výchovy po celém okrese a také v Sokole, jehož se ihned po příchodu stal členem, a pracoval ve
vzdělavatelském sboru. Po okupaci českých zemí nacistickými brannými silami 15. března 1939 byl ihned určen za prvního velitele Obrany národa.49 Kromě Sokola byla snaha zapojit do ilegální organizace Obrana národa i tělovýchovnou organizaci Orel.
Velikou úlohu sehráli právě učitelé, kteří se tak stali nepostradatelnými
prostředníky pro tyto účely.50 Po zrušení Československé armády (15. března 1939 přestala existovat) a nuceném převodu do civilu se vrátil znovu do Chrudimi jako obecní tajemník.
I zde však štábní kapitán Karel Jansa v odbojové práci pokračoval.
Na zapracování se v nové funkci byl vyslán do kurzu v Praze a tam 8. února 1940 zatčen. Za „velezradu“ a napomáhání nepříteli byl 2. února 1942 odsouzen k trestu nejvyššímu. V Berlíně, Plötzensee, byl 7. srpna 1942 popraven. Klíčová byla součinnost s tělovýchovnou jednotou Sokol.
Členové Sokola v Obraně národa pracovali až do zákazu činnosti své organizace a do ilegality se stáhli až v dubnu 1941, pak působili v organizaci Jindra a prakticky se sloučili s organizací Obrana národa. Spousta členů Sokola z řad učitelů byla důstojníky v záloze, a proto se s nimi počítalo ve velitelských funkcích.
Pro bývalý hodonínský a břeclavský okres (bez okupovaných obcí) byl po št. kpt. Karlu Jansovi dosazen nadporučík v záloze Josef Přivřel. Narozen 28. února 1902 v Pravčicích, okres Kroměříž.
49) www.sokolhodonín.xcz./wp-content/uploads /…Sokol-Hodonín-štkpt.Jansa
(staženo 9. 9. 2016).
50) http://cs.wikipedia.org./wiki/ Orel (staženo 9. 9. 2016).

Tento pracoval v Hodoníně jako odborný učitel na Měšťanské chlapecké škole. V Obraně národa byl evidován od září do prosince 1939, kdy byl také gestapem zatčen. Ale u výslechů nic podstatného neprozradil a vzal na sebe činnost dalších spolupracovníků, čímž jim zachránil život. Hlavně se podílel
na převádění osob do zahraničí speciální linkou ze Sv. Sidonie v okrese Valašské Klobouky do trenčianského okresu.51 Popraven byl 27.listopadu 1942 ve Vratislavi. Jeho jméno je vytesáno na pamětní desce na Moravském náměstí 6/1. Na jeho místo nastoupil hodonínský knihkupec (což bylo velmi
výhodné) František Landgráf. Ten již dávno předtím nechával přespávat na své chatě na Lopeníku hledané osoby.
Landgráfovo knihkupectví na hlavní třídě v Hodoníně se stalo střediskem pro třídění zpráv. Zpravodajci nosící zprávy se snadno vmísili do knihkupectví jako zákazníci nakupující knihy. Landgráf přijaté zprávy od zpravodajců třídil a podle závažnosti posílal dál.52
V srpnu 1941 kloboucký učitel Jaroslav Kux zajel na kole do Rajhradu na osobní setkání s ředitelem měšťanské školy (Němci školu přejmenovali z „Měšťanské“ na „ Hlavní školu“) Janem Peškařem, a ten pak organizoval hnutí v Rajhradě a byl spojkou mezi sokolským odbojem Jindra a Obranou národa.53
Jak již bylo řečeno, Obrana národa považovala za svůj hlavní úkol připravit za poměrně krátkou dobu masové vojenské povstání, vedené důstojníky bývalé Československé armády. Kromě toho byla nucena provádět ještě další, neméně závažnou činnost, například organizovala přechody eskoslovenských politiků a vojáků přes hranice. Nejvíce se jich uskutečnilo přes Ostravsko do
Polska, ale i na Slovensko.
51) http://is muni.cz./th/263840/…Hodonín-v období- nacistické okupace -1939-1945 (staženo 10. 9. 2016).
52) http://is muni.cz/th 263840/Hodonín/… v období- nacistické okupace 1939-1945 (staženo 10. 9. 2016).
53) Encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=1228 (staženo 10. 9. 2016).

S velkým obdivem a uznáním dnes zjišťujeme, kolik obětavých a odvážných lidí se ochotně zapojilo do této vysoce nebezpečné práce. Žili ve stálém strachu a bez odměny!
Významným posláním Obrany národa bylo zpravodajství, a to jak ofenzivní, tak obranné. Toto obranné zpravodajství bylo celkově méně úspěšné, právě ve vybudování ochrany proti pronikání konfidentů a agentů gestapa do vlastních řad. Méně pozornosti věnovala Obrana národa sabotážním akcím.
Organizace bujela a najednou měla moravská část přes tisíc členů. Konspirace mezi jednotlivými členy však byla téměř nulová.
První zatýkání členů Obrany národa nastalo již 16. září 1939!!!
V Brně-Komíně byl zatčen učitel Bedřich Blažek,54 a to jen proto, že veřejně podporoval městského komunistického tajemníka Stanislava Živného, tedy ne proto, že byl členem Obrany národa.
Už tady se pravděpodobně začala odvíjet černá historie této moravské ilegální organizace. Úředníci gestapa nebyli hloupí, jak jsou dnes zobrazováni ve filmech. Na gestapu při výslechu pak stačilo jen naznačit nebo říct další jméno. V těchto několika odstavcích je pouze nastíněn hlavní cíl organizace
Obrana národa, avšak zaměření našeho vyprávění neumožňuje podrobný rozbor.
Listopad 1939
Rozsáhlá a špatně utajovaná činnost Obrany národa nemohla ujít pozornosti gestapa (Geheime Staatspolizei). Za pomoci brněnských Němců a agentů-provokatétů i výpovědí některých zatčených členů hned v létě roku 1939 měli brněnští gestapáci přehled o záměrech této ilegální organizace, a proto s úderem vyčkávali na vhodný okamžik.
54) Disertační práce Mgr. Jany Ševečkové 2010 / Činnost referátu IIBM brněnské řídící úřadovny Gestapa v letech 1939 –1945.

Ten nastal po pohřbu studenta Jana Opletala v Praze. A po pražských demonstracích 28. října byly uzavřeny vysoké školy. Nastalo rozsáhlé zatýkání především v Brně a záhy nato po celé Moravě.
Gestapáky pečlivě připravená akce proti Obraně národa byla tak náhlá a rychlá, že většina vedoucích činitelů nestačila zničit seznamy členů. Jeden z velitelů, generál Bílý, podle hodnověrného sdělení F. Macháta, byl varován, a tak odešel 14. listopadu 1939 do ilegality. Moc to nepomohlo.
Za „onemocnělého“ říšského protektora svobodného pána Konstantina von Neurath byl od 28. září 1941 samotným Hitlerem jmenován do této funkce SS-Obergruppenführer a generál policie Reinhard Heydrich. Do Prahy přijel 27. září a hned nechal vyhlásit obecné stanné právo. A také byli hned první den
jeho nástupu popraveni armádní generál Josef Bílý, divizní generál Hugo Vojta a další.
Dne 1. října byl k smrti odsouzen ministerský předseda protektorátní
vlády, jednooký generál Alois Eliáš – rozsudek byl však vykonán až o půl roku později 19. června 1942.(55)

Domácí odboj – OBRANA NÁRODA
(vzpomínka Evy Vyskočilové na jejího otce, člena odbojové organizace
Obrana národa z Moravského Žižkova)
Po obsazení Čech a Moravy byla naše zem pod vládou hitlerovského
Německa. Přestala existovat státní suverenita. Dne 15. března 1939 se změnila struktura vnitřního i společenského života země. Nezměnil se však a také nezastavil život i politický boj. Okupanti se snažili potlačit narůstající odpor českého lidu. Přes stupňovanou perzekuci říšských orgánů i navzdory činnosti našich zrádců a kolaborantů začalo růst uvědomělé masové ilegální hnutí proti okupantům.

55) https://sk.wikipedia.org/wiki/Alois_Eliáš (staženo 9. 9. 2016).

Dochází k vytvoření ilegálního Ústředního výboru domácího odboje, známého jako OBRANA NÁRODA. Tato organizace byla složena z aktivních záložních
důstojníků čs. armády, finanční stráže, četnictva, sokolských organizací a jiných uvědomělých složek a jednotlivců národa.
Obrana národa měla pevný cíl – skutečný boj proti okupantům. Rozsáhlá síť této organizace se rozprostírala od Ostravy přes Uherské Hradiště a Hodonín až na jih Moravy.

Chtěla bych vám přiblížit činnost jedné odbojové skupiny Obrana národa v Moravském Žižkově, o které jsem se dozvěděla z tatínkových zápisků.
Vedoucím skupiny byl řídící učitel Valdemar Straka. Členy této organizace byli: učitel František Fučík (můj tatínek), Martin Peterka, Jan Příborský, funkcionář Sokola Pavel Michalica – ti všichni ze Žižkova – a mlynář Stanislav Riedl z Velkých Pavlovic. Tato skupina měla za úkol vycvičit kádry spolehlivých lidí k boji proti nacistům – rozšiřovat ilegální letáky, tajně ukrývat zbraně, munici, granáty, zápalné pásky a jiný materiál. Všechen tento materiál byl dopravován z Hodonína a ukryt v bytech a ve vinném sklepě. Schůzky skupiny probíhaly ve sklepě Pavla Michalici.
Dne 29. října 1940 byl gestapem zatčen řídící učitel Valdemar Straka, který za pomoci Martina Peterky, Stanislava Riedla a bílovického mlynáře Roberta Vaculíka ukryl ve sklepě u Jana Příborského ruční granáty a pušky. Po zatčení byl řídící učitel Straka převezen do úřadovny hodonínského gestapa a asi po
čtyřech dnech odtransportován do Sušilových kolejí v Brně, kde byl vystaven hrubému nelidskému mučení. Po týdenním výslechu došlo k jeho převezení zpět do obce, kde následovaly domovní prohlídky u něho v bytě a i v dalších žižkovských domech.
Uschované pušky i granáty byly objeveny. A tak k Valdemaru Strakovi přibyli další zatčení žižkovští občané, mezi nimi i učitel František Fučík a ostatní členové. Tatínek zanechal doma manželku s desetiměsíčním synem, která čekala další dítě – to jsem byla já. Narodila jsem se 8. července 1941 a tatínka jsem poprvé uviděla až 5. května 1942.
Tatínka po zatčení odvezli do Hodonína, odtud do Brna do Sušilových kolejí, kde byl vězněn a vyslýchán. 19. prosince 1940 byli všichni členové skupiny transportováni do Wohlau, kde byli znovu několikrát vyslýcháni. Odtud byli
převezeni do věznice v Breslau, kde byli až do prosince 1941. Z Breslau byli převezeni do věznice na Cejlu, kde byli souzeni. Soud vynesl kruté a nemilosrdné rozsudky.
Valdemar Straka, Stanislav Riedl a Robert Vaculík byli odsouzeni k trestu smrti a v dubnu 1943 popraveni. Ostatní zatčení byli odsouzeni k několikaměsíčnímu vězení – Martin Peterka na 24 měsíců, Jan Příborský na 15 měsíců, František Fučík na 12 měsíců a Pavel Michalica na 6 měsíců.
Tatínek byl vězněn až do 5. května 1942. Po návratu byl propuštěn ze školní služby. Dostal zaměstnání na Obecním úřadě v Moravském Žižkově jako úředník hospodářské, zásobovací a evidenční služby. V této funkci mohl nenápadně pokračovat v odbojové činnosti různými sabotážemi nařízení
o dodávkách a evidenci osob až do osvobození v roce 1945.
Po osvobození Moravského Žižkova byli zastřeleni vedoucí fašistů v Mor. Žižkově Pavel Primus a Josef Hromek, kteří měli podíl na vyzrazení odbojové skupiny. Eva Vyskočilová

7/ GESTAPO

Málokterý policejní aparát v lidských dějinách byl tak efektivní jako tato organizace. Při vyšetřování využívali moderní kriminální postupy a rafinované formy psychologického nátlaku, samozřejmě s podporou režimu. Takže díky propagandě a zastrašování nabylo gestapo bezmezné moci.

Příslušníci tajné státní policie přišli na naše území z Vídně ve druhém sledu ihned za wehrmachtem a okamžitě zahájili svou činnost. V Brně ihned rozjeli akci pod názvem „Gitter“ (mříže), při níž začalo první zatýkání, nejprve německých emigrantů a komunistů a pak všech ostatních, o nichž byli dopředu informováni brněnskými Němci. Sám Adolf Hitler přijel do Brna vlakem už 17. března 1939, tedy druhý den po záboru republiky, a zde svou jednodenní přítomností podpořil brněnské Němce. Tehdy žilo v Brně asi dvacet procent Němců. Starostou se ihned stal brněnský Němec Oskar Judex.56 Z okleštěné republiky rázem vznikl Protektorát Čechy a Morava. Slováci se už den před záborem republiky odtrhli a od 14. března 1939 utvořili samostatný Slovenský štát, a o pár týdnů později vypověděli Sovětskému svazu a Spojencům válku. Také hned při útoku Němců na Polsko vypomohli Němcům třemi divizemi armády (asi padesát šest tisíc vojáků). Na udržení pořádku v protektorátu byl ustanoven do funkce státního tajemníka Úřadu říšského protektora se sídlem v Praze bývalý knihkupec z Karlových Varů, nyní SS-Obergruppenführer Karl Herman Frank.57 Vídeňská asi 120členná skupina gestapáků byla dopředu připravena na vjezd do protektorátu. Příslušníci gestapa většinou nosili civilní oděv, aby splynuli s davem.
Z Hitlerova nařízení měl každý příslušník gestapa právo nosit uniformu SS s označením odpovídajícím jeho služebnímu zařazení, a to i v případě, že příslušníkem SS nebyl. Ne každý příslušník gestapa byl přijat k SS, jednak pro vysoký věk, jednak pro hříchy spáchané před nástupem nacistů k moci, a někteří také nemohli prokázat svůj rasový árijský původ několik generací
nazpět.
56) Encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=2573 (staženo 10. 9. 2016).

57) https://cs.wikipedia.org/wiki/Karl_Hermann_Frank.

Na řetízku v kapse civilních kalhot měl každý příslušník gestapa asi pěticentimetrový ocelový ovál s říšskou orlicí a hákovým křížem, na jehož druhé straně byl vyražen nápis Geheime Staatspolizei a pod ním evidenční číslo. Gestapo nejdříve používalo policejní budovu na Orlí ulici, později
právnickou fakultu, která stála poměrně blízko Kounicových kolejí. Jako věznice používali Kounicovy a Sušilovy koleje, pevnost Špilberk, Cejl a budovy za právnickou fakultou Pod Kaštany, kde dříve byly vojenské ubikace.
Případ Obrany národa na Kloboucku zpracovával gestapák kriminální
tajemník Ludvík Pöhl ve spolupráci se Sonderkommandem. Organizační složení brněnského policejního aparátu Osazenstvo jednotlivých referátů tvořili Němci sídlící v Brně a v jeho okolí. Mezi nimi byli Brňané, kteří sloužili na referátu „IIA“: Ernst Florian, Karel Wochian, Anton Rosten, MUDr. B. Pilny, Johan Bauer, Hans Golda a jiní.

S označením „I“ bylo oddělení osobní, organizační vedoucí SS Brigadeführer
Brunno Steckenbach
„II“ oddělení právní, administrativní, finanční
„III“ oddělení vnitřní, bezpečnostní služby SD (Sicherheitsdienst)
„IV“ oddělení tajné policie, gestapo
„V“ oddělení tajné i uniformované kriminální policie, hospodářské delikty
„VI“ oddělení tajných vnějších bezpečnostních složek
„VII“ oddělení protináboženské a protižidovské a oddělení propagandy
Označení všech sekcí „I“, „II“ či „III“ se dělily na další podsekce jako na „IA“ a dále na „IA 1“. Dokonale vymyšlené a snadno řízené.

V čele brněnského gestapa stálo celkem pět mužů. Nejdéle v této pozici působil vládní rada Willhelm Nölle, a to v letech 1941–1944.
Tyto základní úřady se vnitřně ještě dělily na oddělení se speciálním
zaměřením, například referát „IIA“, jehož vedoucím byl proslulý kriminální rada Otto Koslowski, SS-Hauptsturmführer, jeden z jejich nejlepších kriminalistů. Narodil se 17. dubna 1900 jako pátý ze šesti dětí. Brzy se stal vyhledávaným odborníkem na boj s levicí a emigranty.58 Například referát „III“ se dále dělil na oddělení Obranného zpravodajství, s referáty „IIIA“
Kontrarozvědka, Československé jednotky v zahraničí, vyhodnocování
činnosti špionů, České organizace MNO, MV a jiné.
Z důvodů zvýšení účinnosti úřadoven byly zřízeny takzvané „N“ referáty (Nachrichten), jež sloužily k zaznamenávání podrobné evidence o konfidentech, k vedení kartoték atd.59 Gestapáci ke konci války ještě před svým útěkem z Brna pečlivě vytřídili svůj archiv, politické materiály a zpravodajské spisy poslali po železnici do Plavna v Německu a vše nepodstatné skartovali.

58) http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1404/076-089.pdf (staženo 9. 9. 2016).
59) Text práce Mgr. Jany Ševečkové 2010 Muni-Is.Muni cz/th104970/ffm/
(staženo 10. 9. 2016).

První stanné právo bylo vyhlášeno 28. září 1941 a trvalo čtyři měsíce do 20. ledna 1942. V tomto období se konaly také stanné soudy. Druhé stanné právo bylo vyhlášeno 27. května 1942 do 3. července 1942. Zatýkání i popravy byly prováděny ve velkém. Nebylo jediné tajné organizace v republice , která by nebyla narušena. Pak stačilo při výslechu několik ran rákoskou přes hýždě, násilné noční buzení a pak jediné jméno vynucené tvrdším výslechem, a pohroma byla na světě. K ještě většímu neštěstí došlo, když vyslýchaný souhlasil se spoluprací a pak dělal volavku. Takovéto pomocníky dělili nacisté na vděčné, placené a dobrovolné.
Připomenu dva z mnoha takových „pomocníků“, a to (vděčného i placeného) konfidenta Viktora Ryšánka a Jana Paprskáře. Byly jich stovky!
Viktor Ryšánek, narozen 25. prosince 1902 v Juliánově, délesloužící
v hodnosti rotmistr.60 Po záboru republiky byl zapojen do ilegální činnosti Obrana národa v Brně už v dubnu 1939. Byl spojkou ve vyšší třídě. Bohužel téhož roku v polovině prosince 1939 byl zatčen gestapem a ihned po svém zatčení vypovídal o řídících složkách v brněnské Obraně národa i o svých spolupracovnících v Brně-Židenicích. Spolupráci podepsal 13. ledna 1940 a brněnským gestapem byl nasazen jako jeden z prvních konfidentů vůči Obraně národa. Ryšánek jako agent gestapa vedený pod značkou N-13 s měsíčním platem dva a půl až tři tisíce korun. Své písemná hlášení podepisoval „Sova“. Zde na Moravě vytvořil „volavčí síť“, která předstírala odbojovou činnost, avšak ve skutečnosti pracovala pro gestapo. Podobných konfidentských sítí k nerozeznání od pravých byly až k neuvěření celé
stovky.
60) Encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=10296
(staženo 10. 9. 2016).

V roce 1942 sehrála tato volavčí síť hlavní roli při likvidaci operace „Zinc“ (paradesantní výsadek, jehož velitelem byl nadporučík Oldřich Pechal). Od roku 1943 se Ryšánek neúspěšně pokoušel navázat spojení s odbojovou skupinou Rady tří (R3), což byla v letech 1944–1945 největší odbojová organizace na území protektorátu.
Operace „Zinc“ byl krycí název paradesantního výsadku organizovaného
zpravodajským odborem exilového Ministerstva národní obrany v Londýně. Výsadek byl tvořen npor. Oldřichem Pechalem, nar. 12. května 1913 v Osvětimanech u Kyjova, rtm. Arnoštem Mikšem „Mikola“, nar. 27. července 1913 v Janově u Rakovníka, a radistou svob. Viliamem Gerikem, nar. 28. prosince 1920 u Nových Zámků na Slovensku. Měli za úkol pokrýt zpravodajsky radiostanicí s názvem „Lída“ Moravu.61 Při společném letu ještě s výsadkem Out Distanc (vel. Adolf Opálka, Ivan Kolařík, Karel Čurda) v noci 28. března 1942 kvůli navigační chybě byli vysazeni u Gbel na Slovensku62 místo původně plánovaného seskoku na Buchlovsku, kde měli tři záchytné
adresy: U Hejlů v Uherském Hradišti, u Kozáků v Brně a u Štokmanů v Buchlovicích.
61) https://cs.wikipedia.org/wiki/Operace_Zinc (staženo 10. 9. 2016).
62) https://cs.wikipedia.org/wiki/Rudolf_Hrubec.

Tam ukryli dvě radiostanice a s třetí se vydali k moravsko-slovenské hranici. Tu se i s kufříkem radiostanice Mark 4 podařilo u Rohatce přejít Gerikovi i Mikšovi, zde však zjistili, že radiostanice je nefunkční. Gerik se ji snažil zprovoznit, ale bezúspěšně. Poté odjeli vlakem do Brna, kde se rozešli. Mikš získal nové doklady s pomocí svého bratra četníka v Táboře, poté se přesunul
do Prahy a tady získal spojení na Valčíka, Opálku a Koubu.
S rtm. Bohuslavem Koubou se pak pokusil vyzvednout materiál, ukrytý desanty Biscopu (vel. Boh. Kouba, Jos. Bublík, Jan Hrubý) a Bivouac (velitel František Pospíšil, Jindřich Čoupek, Libor Zapletal) u obce Požáry na Křivoklátsku. Tady Mikš při přestřelce s četníky, střežícími tušený prostor úkrytu s materiálem, byl velmi těžce raněn. Arnošt po vyhodnocení své situace
zjistil, že nemá naději na únik, a spáchal sebevraždu. Ukrytý materiál gestapo skutečně našlo podle plánku, který měl Mikš u sebe, i jeho deník se zápisky. Tak se gestapo dostalo na stopu uprchnuvšího velitele paraskupiny Biscopu a zároveň pozatýkalo všechny pomocníky, jejichž seznam měl také u sebe.
Oldřich Pechal s kufříkem peněz, obsahujícími tři miliony, byl při přechodu hranic ze Slovenska zadržen dvěma německými celníky, které při kontrole oba zastřelil, ale v rozrušení u nich zapomněl své doklady. Ty byly k neuvěření a k veliké zpravodajské chybě skoro jako pravé. Rozrušený z prvního zabití místo
k hranicím utíkal zpět na Slovensko. Naneštěstí se střelba odehrála blízko stanice, tak byl ihned pronásledován, Pechal odhodil kufřík i s penězi, ten však nalezli pronásledovatelé.
Později na druhý pokus o přejití hranic byl úspěšný, ale to už bylo po něm zahájeno pátrání. Jeho příjmení v občanském průkazu bylo změněno jen na Pešar a vše ostatní bylo pravé!
Na Moravě se ukrýval i na faře ve Ždánicích, kde mu P. Václav Kostiha a kaplan František Voneš poskytli úkryt. Sem pravděpodobně přišel již koncem dubna a po celý květen se zde skrýval ještě se svým přítelem Cyrilem Žižlavským, také gestapem hledaným. Později bohužel Pechal narazil na konfidenta63 a pod jeho sliby byl vylákán k setkání na chatě na Brněnské (Kníničské) přehradě.64 Tam byl za dramatických okolností 2. června 1942 za
vydatné pomoci Ryšánka a Paprskáře s přesilou šesti gestapáků zatčen. Byl vyslýchán a nelidsky mučen. Nikoho však neprozradil, i když už věděl, že vyvraždili celou jeho rodinu. Popraven byl 1.června 1943 v koncentračním táboře Mauthausen. Hrdina.

Radista Viliam Gerik se vydal do Prahy, a i přes několik pokusů se mu nepodařilo navázat spojení. Hladový a nevyspalý se 4. dubna přihlásil na policii. Ti jej předali gestapu, tam pak Gerik prozradil vše o lidech i výcviku a začal spolupracovat s gestapem. K jeho veliké nelibosti při výsleších byl používán ke kompromitování svých zatčených kamarádů. Později se v něm pohnulo svědomí a jednomu konfidentovi (Augustinu Přeučilovi) později důvěrně prozradil, že chce uprchnout na Slovensko a varovat Londýn.65
Byl proto zatčen a přemístěn do koncentračního tábora Dachau.
Tento přežil, ale po osvobození byl odsouzen.

63) Trunečková, Růžena: Nové poznatky k dramatu na ždánické faře v roce 1942, zaměřené na farní hospodyni Hedviku Hanzelkovou, Jižní Morava 2014, roč. 50, sv. 53, str.151–170.
64) Břečka Jan: Dopadení npor. Oldřicha Pechala. Tajemství jedné chaty. Historie a vojenství 2006.

Ryšánek až do roku 1944 působil jako konfident na Slovensku i v Čechách. V květnu 1944 byly jeho černé aktivity odhaleny Josefem Robotkou. Po válce byl Ryšánek zatčen a v říjnu 1946 na Cejlu popraven. Tady bych chtěl několika řádky připomenout osud dalšího konfidenta. Jmenoval se Jan Paprskář, narozen 27. října 1905 v Dolních Kounicích. Od počátku okupace se nejdříve velmi aktivně zapojil do ilegální činnosti v Obraně národa. Měl veliký podíl na zřizování únikových tras přes Polsko, Slovensko a dál na Balkán. Brněnskou Obranou národa byl používán jako významný kurýr. Navíc k jeho ilegální činnosti byl využíván nenápadný obchod jeho manželky na Dominikánském náměstí č. p. 92.
Paprskář byl za svou ilegální činnost na udání zatčen 6. září 1940, a při jednom z mučících výslechů na gestapu zahlédl na stole v kanceláři gestapa popsaný list papíru (udání) podepsaný „Sova“. Po tvrdých výsleších a zmožen únavou po nočních buzeních, k nimž docházelo každé dvě hodiny, nakonec podlehl a podepsal spolupráci. Byl veden jako agent N-9 a gestapem byl
pověřen, aby podporoval „volavčí síť“ Viktora Ryšánka.
Paprskář se v nové funkci osvědčil a velmi aktivně se podílel mimo jiné na zatčení velitele desantu „Zinc“ Oldřicha Pechala, při němž sehrál klíčovou úlohu. Představoval při ní vysokého československého důstojníka. Později se snažil aktivně, ale již neúspěšně působit i proti Radě tří.66 Ale od 20. května 1944 si Paprskář uvědomil, že to, co teď páchá, není dobré, a přešel na opačnou stranu. Prozradil členu Obrany národa Josefu Robotkovi velmi důležité údaje o složení volavčí sítě vedené Viktorem Ryšánkem, kterého označil za donašeče, o kterém jistě věděl, že jej také udal. A nyní se začal podílet na náročné protihře Rady tří a brněnského gestapa. Ke konci války měl smůlu, byl opět gestapem zatčen, a jen díky velkému štěstí toto zatčení
přežil.

65) www.fronta.cz/kalendar/popraven-dezerter-a-konfident-gestapa-augustin-preucil (staženo 11. 9. 2016).
66) Encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=10300
(staženo 9. 9. 2016).

Po válce byl však zatčen československými bezpečnostními orgány a byl souzen. To, že označil Ryšánka v květnu roku 1944 jako konfidenta pracovníkům Obrany národa, soud zvážil jako polehčující okolnosti. Vězněn byl do 25. prosince 1965.

Historie je sůl! J. B.

8/ ZÁVĚR

Protektorátní období bylo neblahou a velmi pohnutou dobou naplněnou nejistotou, nebezpečím a každodenním strachem. Běžný život se sice zcela nezastavil, ale byl velice omezený a pro Čechy stresující a ponižující a s nedávnou prvorepublikovou dobou nesrovnatelný. Většina národa se mu musela podřídit, avšak s nastoleným diktátem se nesmířila. Každý, kdo mohl,
svým způsobem bojkotoval nové zřízení a lidé se mezi sebou vzájemně podporovali. Našlo se dost těch, kteří se nacistické nadvládě postavili čelem
na odpor a zapojili se do ilegálního odboje, spolupracovali s ním a podporovali jej. Avšak i mezi Čechy se našli kolaboranti a udavači. Někteří z donucení či ze strachu, mnozí však dobrovolně. Kvůli jejich zradě mnoho odbojářů bylo prozrazeno, žalářováno a nemálo z nich stanulo na popravišti. Obětováním svého života přispěli k tomu, že zvítězila spravedlnost.
Nesmíme zapomínat na jména hrdinů a je potřebné všemi způsoby stále připomínat nacistické zločiny hlavně mladé generaci, jíž bychom měli vštěpovat odpor k jakémukoli zlu. To je rovněž cílem této malé publikace, jež zobrazuje neblahé události, které ovlivnily životy našich krajanů. Regionální dokumenty mají ten nejpřímější vypovídací účinek a dovedou nejpřesvědčivěji
varovat i burcovat.
Jan Horák

Prameny a literatura:
Jurák, Miroslav – Remunda, Ivan: Devatero vyprávění o lidech
ze slunečného města. Židlochovice 1992.
Kordiovský, Emil: „Správní vývoj okresu Břeclav“. In: Papírník,
Miloš – Šuláková, Ladislava: Bibliografie okresu Břeclav. Brno 2002.
Kordiovský, Emil: „Válečné škody na teritoriu okresu Břeclav
v letech 1938–1945“. Jižní Morava, 2012, roč. 48, sv. 51, str. 134–167.
Ošmera, Josef: Mrtvým vlastencům. Klobouky u Brna 1945.
Šimandl, Jaroslav: II. světová válka přešla také přes Bošovice.
Bošovice 2015.
Vašek, František – Černý, Vladimír – Břečka, Jan: Místa zkropená
krví. Kounicovy studentské koleje v Brně v letech nacistické
okupace 1940–1945. Brno 2015.
Jan Kux: „Jaroslav Kux“. In: Rozmarýn, almanach, Jaro – léto
1998, str. 45
Moravský zemský archiv Brno, vše v němčině:
Dr. František Čermák, fond B340, kart. 344, sg. 100-344-7.
František Herclík, fond B340, kart. 334, sg. 100-344-23.
Pavel Krupička, fond B340, kart. 340, sg. 100-340-19.
Jaroslav Kux, fond B340, kart. 336, sg. 100-336-26.
Josef Mrkvica, fond B340, kart. 336, sg. 100-336-27.
Otokar Nedbal, fond B340, kart. 336, sg. 100 -336-28.
František Pacák, fond B340, kart. 338, sg. 100-338-3.
Josef Richter, fond 340, kart. 340, sg. 100-340-17.
Jan Škrha, fond B340, kart. 342, sg. 100-342-22.
Ludvík Wolf, fond B340, kart. 338, sg. 100-338-2.

Válka a odboj 1939–1945 v Kloboukách u Brna a okolí.
© Josef Babáček
Úvod a závěr: Jan Horák
Jazyková korektura a odborná spolupráce: Mgr. Alena Němcová,
PhDr. Emil Kordiovský
Foto: archiv Blaženy Pažebřuchové, L. Žandy, Ing. Josefa Šedivého,
Pavla Damborského a Okresního muzea Židlochovice
Tisk: Halp Print, spol. s r.o., Hustopeče
Obálka a sazba:
Kateřina Zimmermannová, Halp Print, spol. s r.o., Hustopeče
Náklad: 300 ks
Vydavatel: Jan Kux Onufrius, Brno 2017, a Josef Babáček
s laskavou sponzorskou pomocí Oblastního výboru Českého svazu
bojovníků za svobodu a Obecního úřadu Velké Hostěrádky
ISBN 978-80-87859-06-3