Lékařská poradna

(fejeton)

K napsání tohoto fejetonu mne inspirovalo Slovo pro každý den, kde se 8. března ´26 píše:

Motivační řečník Denis Waitley popisuje zážitek, který navždy poznamenal jeho život. Dobíhal odlet letadla, aby stihl slíbenou přednášku. Běžel letištním terminálem a doběhl k bráně právě ve chvíli, kdy zaměstnanec zavíral dveře. Denis mu vysvětloval, že nutně musí to letadlo stihnout, ale pracovník mu už dveře neotevřel. V tu chvíli se jeho rozmrzelost změnila v hněv. Odpochodoval z nástupního prostoru a vrátil se k přepážce, aby podal stížnost a přeložil svůj let. Se stále narůstající zlostí čekal přes dvacet minut ve frontě, která se sotva hýbala. Těsně předtím, než přišel u přepážky na řadu, mu hlášení v interkomu změnilo život: Zjistil, že tím, že nestihl svůj let, si zachránil život. Při startu letu 191 z Chicaga do Los Angeles, který zmeškal, došlo k havárii, kterou nikdo nepřežil.

Denis svou stížnost nikdy nepodal. Také nikdy nevrátil svou neplatnou letenku na let 191. Odnesl si ji domů a vyvěsil ji na nástěnku ve své kanceláři. Kdykoli se po tomto zážitku cítil podrážděný nebo rozrušený, stačilo, aby se podíval na letenku letu 191. Stala se pro něj nezapomenutelnou připomínkou toho, že život je dar, který bychom neměli podceňovat. Konec mé citace.

Nestalo se vám někdy něco podobného? Jeli jste autem po dálnici, zdrželi jste se na benzinové pumpě, a pak jste zjistili, že jste se tím vlastně vyhnuli hromadné srážce několika aut, ve které jste se také mohli ocitnout, kdybyste se nezdrželi čerpáním benzínu…

Já si pamatuji na dobu, kdy byly na Moravě ohromné povodně. Byli jsme tehdy na semináři někde v horách kolem Šumperku. Začínalo silně pršet, vraceli jsme se domů, přejeli jsme most přes řeku, která se začala dost plnit. Když jsme přijeli domů, ve zprávách jsme viděli onen most stržený velkou vodou a tehdy se pak s řekou šířila povodňová vlna směrem dolů až k Dunaji a způsobila nesmírné škody.

Život je dar, to víme, ale někdy má člověk problém jej přijmout, když je mladý a neví o tom. Pokud vychází z rodiny, kde nebyla láska, rodiče se rozvedli, vnímal okolo sebe jen ty špatné věci, pak vychází do světa a všechno na něj padá, přichází do společnosti kamarádů a ujišťuje se, že ti jsou ti praví, utvrzuje se v tom, že rodiče nepotřebuje. A většinou se navzájem ujišťují v tom, že toto je svoboda, mohou si dělat, co chtějí. Žel jsou jejich aktivity většinou zaměřeny na vzájemné povzbuzování se a nemají přitom daleko k alkoholu, k drogám. Po prvotním nadšení se probouzejí se slzami v očích, ale protřou si oči rukou a jdou do dalšího dne, který končí stejně. Jednoho dne se dostanou na dno, život pro ně nemá cenu. V mysli se jim drží myšlenka, že jim chybí skutečná rodina, vlastně nehledají kamarády, ani žádné hrdiny. Cítí se sami a hrozná skutečnost je v tom, že například otec je ve vězení, matka to nezvládá, je na tom ještě hůř než on sám, i ona míří do záhuby. Tak si říká: Jak mám přijmout, že život je dar? Za takový dar „pěkně“ děkuji.

A nyní se vrátím ke Slovu pro každý den, k jinému příběhu z jiné doby. Cituji z 9. března ´26:

Když Corrie ten Boomová jezdila po světě a sdílela své vzpomínky, často mluvila se skloněnou hlavou. Vypadalo to, jako by četla poznámky, ve skutečnosti ale držela jehlu a něco vyšívala. Když dokončila vyprávění o krutostech, které zažila od nacistů, ukázala posluchačům vyšívaný obraz, na němž pracovala. Nejprve ukázala zadní stranu, která byla jen změtí barevných nití bez výrazného vzoru: „Takhle vidíme svůj život. Občas nám to nedává smysl.“ Potom výšivku otočila, ukázala hotovou stranu a řekla: „Takto náš život vidí Bůh, a my budeme mít jednou tu čest vidět ho z jeho pohledu.“

A tehdy, pokud onen mladý muž pochopí, že dostal život od Boha jako dar, může se těšit na tu skutečnou stranu vyšívaného obrazu života, kterou může využívat a prožívat v jiném světle. A přimlouvám se za něj, aby to udělal včas, protože se stářím se užití toho daru zkracuje, a kdo ví, jestli si jej potom vůbec užije, kvůli zdevastovanému zdraví.

MUDr. P. Šácha