Chtěl bych zde vyjádřit svá poznání z praxe, protože téma, které jsem si vybral, je stále aktuální.
Každý člověk se dříve nebo později dostane do situace, kdy musí řešit nějaký zdravotní problém.
Jakmile potíže dosáhnou vrcholu, navštíví lékaře. Ten stanoví diagnózu a započne léčbu. Tento postup je zcela jasný a logický. Jenže v okamžiku, kdy se nedostavuje očekávaný efekt léčby, se začnou objevovat otázky: Co je příčinou mého problému? Je postupováno podle příčiny? Nebo léčba reaguje pouze na viditelné příznaky? A tehdy se lidé obracejí s otázkami do mé poradny a chtějí znát cestu řešení svého problému. K tomu je třeba si popsat tři základní pravidla.
Pravidlo první
se týká pojmenování příčiny.
Je to vlastně alfa a omega pro úspěšné řešení jakéhokoliv problému. Lékař odebírá anamnézu, provede určitá vyšetření, posílá krev do laboratoře, udělá ultrazvukové vyšetření, na základě takto získaných informací popíše klinický obraz nemoci a stanoví diagnózu, přičemž je někdy jasná a krátká, jindy je složitá a je popsána v několika větách. Ovšem je třeba si ujasnit, že např. laboratorní veličina nebo nález na ultrazvuku pouze ukazuje, jak tělo reaguje, jde vlastně pouze o popis následku. Ale o příčině nic neříká. Tehdy je třeba rozvinout diskusi a úvahu o tom, co je příčinou, co tělo dovedlo k této reakci. A tento bod je klíčový. Pokud není objasněn, není nemoc pochopena. Léčba se pak soustředí pouze do potlačování příznaku a je logické, že pokud příčina působí dále, nemoc se brzy vrátí a znovu vás přivede k lékaři. Situace se opakuje, proběhne další kolo vyšetřování, složka s nálezy se zvětšuje, lépe a lépe se popisuje klinický obraz, diagnóz přibývá, ale stále není pojmenována příčina, až se nemoc dostává do chronického stádia. Byla provedena studie, která se snažila ukázat, na kolik procent lze příčinu nemocí prokázat objektivními vyšetřovacími metodami. Závěrem vyznělo, že pouze ve 40 % případů byla popsána cesta patologie. V ostatních případech, tedy v 60 %, nebyla nalezena objektivní souvislost s příznakem nemoci. A v zamyšlení nad těmi 40 % lze konstatovat to, o čem již bylo výše psáno, že byl pouze zaznamenán následek. A při té studii byly dále vyčísleny ohromné náklady, které byly státem vynaloženy na provedení těch vyšetření. Na základě těchto faktů přicházejí lékařům instrukce, aby byli ve svém vyšetřování racionální, aby prováděli skutečně jen ta opodstatněná vyšetření.
Pokud navštívíte s problémem svého lékaře, snaží se v první řadě zjistit, zda je jádrem vašeho problému nějaká anatomická abnormalita, podstata zjistitelná vyšetřovací metodou. Ano, to je důležité a prioritní. Často v dotazech čtu větu: Lékaři provedli řadu vyšetření a nic se nezjistilo, jsem z toho nešťastný, problémy mám stále.
Jak se k tomu postavit?
Je-li nález normální, máte být vlastně rádi, že se nic nenašlo. Protože v opačném případě by to bylo horší. Pokud se objeví nějaký nález, je nutno řešit otázku, zda to lze řešit. Pokud je řešením třeba operace nebo doplnění hormonu, který chybí, potlačení zvýšené aktivity imunity… Ano, to je důležité, je nutné obtěžující problém zastavit, odstranit, zmírnit. To je podstata. Říká se tomu léčení.
Někdy naopak slýchávám větu: Jsem rád, že se něco našlo, protože alespoň vím, co se děje. A když byla odstraněna zjištěná překážka, ulevilo se mi, i když vím, že tím zákrokem příčina odstraněna nebyla. O vyléčení zde řeč není.
Pokud tzv. objektivizace nepřinesla vysvětlení, pomýšlíte na to, že podstata problému je v jiné rovině. Taková situace ale není příjemná, protože lidé z okolí na vás začnou pohlížet jako na simulanta či hypochondra, a to vašim potížím neubere na intenzitě, ba naopak. Potíže se začnou navinovat jedna na druhou. Přichází čas, abyste vzali situaci do rukou a začali sepisovat, mapovat vlastní příběh - od začátku a podrobně. Uvidíte, že na povrch vyplavou skutečnosti, začnou se skládat do mozaiky té vaší nemoci… Svou příčinu uvidíte. Poznáte, že nejste ani simulant, ani hypochondr, ale také zjistíte, že jste tělo přetížili, naložili si na bedra velký náklad, nevyrovnali se s určitou životní událostí a konečně, že si to nepřipouštíte a vymlouváte se, že jste v pohodě a že ona událost přece nemůže být příčinou přítomné nemoci. Jenže vaše tělo začalo bez vašeho vědomí stonat. Váš problém se somatizoval (projevil na těle). Bolí vás hlava, žaludek, záda… A lékař nic nevidí, nic nenachází, jen popíše vaše příznaky a nazve je příslušnou diagnózou. Stěžujete si na bolest hlavy a dostanete diagnózu cephalea z nezjištěné příčiny. Tedy je vaše bolest hlavy pojmenována lékařským termínem. A tomu také odpovídá léčba, dostanete prášek proti bolesti hlavy. Je jasné, že lék nemůže váš problém vyřešit.
Velký problém nastává, když nemoc trvá dlouho, tedy déle, než svou nemoc pochopíte a dokážete pojmenovat její podstatu. Teoreticky by měl být ošetřující lékař koordinátorem léčení, on by měl být ten, který vás zná a dokáže s vámi celou situaci probrat a ev. společně s vámi sestavovat onu životní časovou osu a mozaiku vzniku nemoci. On vás pošle ke specialistovi, a ten navrhne léčbu. Ale pak má vzít specialistův závěr z vyšetření a začlenit ho do mozaiky. Teprve když je kompletní, má sestavit léčebný program. Praxe je jiná. Dostanete se se svým problémem k jednomu specialistovi, ten vám nasadí léčbu, pak jdete ke druhému specialistovi, ten vám také doporučí léčbu, samozřejmě z jeho oboru, další lékař také přidá lék, a tak se stane, že máte v ruce hrst léků, kde ani jeden z nich neřeší příčinu, ale pouze podle oboru reaguje na příznak. A protože každý lék má své vedlejší projevy, začne vás z nich nejspíš bolet žaludek, a tak dostanete od jiného lékaře prášek na bolest žaludku.
Asi byste mi nejraději napsali, že jsem asi spadl z měsíce, že mnou navrhovaný přístup k léčení v praxi prostě není. Myslíte, že je to jen iluze, když usiluji o pojmenování příčiny? Budete mít pravdu, připouštím ji. Je mnoho objektivních důvodů, proč to ´nejde udělat´. Žel, nemoc to vůbec nezajímá. Je jí docela jedno, kolik vyšetření máte za sebou, kolik léků užíváte; příčina si problém živí dál a nemoc tak klidně pokračuje a nenápadně vás zotročí.
Pravidlo druhé
Jestliže existuje nějaká nemoc, a ta je jakkoliv léčena, ale přitom pokračuje, znamená to, že zvolený léčebný postup příčinu neřeší.
Mezi lidmi panuje představa o tom, že se ze své nemoci léčí, a mají tím na mysli, že pravidelně chodí k lékaři a poctivě užívají předepsané léky. Jde skutečně o léčení, ale o vyléčení to není. Příznak nemoci je pouze pomocí léků držen v mezích únosnosti. Pokud by se lék vysadil, nemoc by se zhoršila.
Udělejte si své vlastní pozorování. Uvedu pro demonstraci vymyšlený příklad.
1. Úvod - stanovení diagnózy: Máte bolest v krku, objektivně velké, červené mandle, laboratorně vysokou sedimentaci, ve výtěru streptokok, vysoké ASLO. Diagnóza angína. Zahájena léčba antibiotikem. Toto jsou výchozí hodnoty pro sledování.
2. Kontrola po terapii: Bolest v krku je menší, ale přetrvává, mandle jsou stále velké, ale jsou bledší, ve výtěru již není streptokok, ale objevil se haemophilus, sedimentace klesla na polovinu, ASLO stále vysoké. Léčba prodloužena jiným antibiotikem.
3. Další kontrola: Bolest v krku přetrvává, mandle jsou stále velké, sedimentace v normálu, ASLO stále vysoké, ve výtěru se drží haemophilus, objevil se nový příznak - afty v dutině ústní a na jazyku…
Takovým způsobem si můžete mapovat svou vlastní nemoc, vyznačíte si záchytné, kontrolní body a budete si je porovnávat v průběhu léčby. Tak sami poznáte, zda léčba probíhá podle příčiny. Pokud se zdravotní stav nezlepší, je nutno hledat jinou cestu.
Každý je odpovědný za svou nemoc, každý byl a je přitom, když nemoc vznikala, každý také musí být přitom, když se léčí. Nelze odpovědnost přenést na někoho jiného a tvrdit, že on je laik a že tomu nerozumí.
Pravidlo třetí
Onemocnění nezačalo v okamžiku, kdy se projevil příznak, ale podmínky pro nemoc se v těle chystaly nějakou dobu. Sestavený vlastní příběh má posloužit právě tomu, aby to odhalil.
Na připravený terén zapůsobí spouštěč a nemoc se projeví. Bacil, který byl zjištěn ve výtěru, byl pouze vyvolavatelem angíny. Ale kdyby předtím nedošlo k vašemu vyčerpání, prochlazení, oslabení imunity, pak by se bacil neprosadil a imunita by se s ním sama úspěšně vypořádala.
Nedostal jste nemoc, ale způsobil jste si nemoc. Důležité je nemoc pochopit. V dané akutní situaci to vyřešíte antibiotikem, ale tím váš problém neskončil, ba naopak. Problém nebyl vyřešen. Musíte učinit poučení ze vzniklé situace, učinit takové opatření, aby se situace neopakovala, musí dojít ke změně postoje ke zdraví a nemoci, je potřebné porozumět tomu, jak to v těle funguje. Nelze se vymlouvat, že jste laik. Vaši nemoc to nezajímá, ba naopak je ráda, že jste laik, protože se tím snadněji prosadí.
Výše byla popsána metoda, jak lze sledovat efektivnost léčby.
Kontrolní znaky.
Popsaný princip však lze použít i v jiných situacích. Základem je pojmenovat nejprve kontrolní znaky, které jsou charakteristické pro předmět sledování. Je nutné si je zaznamenat.
Potom se zahájí nápravný proces. Třeba cvičení ke zlepšení kondice nebo za účelem uvolnění napětí lze jej použít při sledování redukční diety, cvičení paměti, nebo lze také sledovat efektivnost při užívání potravního doplňku. Lze sledovat vliv prostředí na chování sledované osoby. Po určité době, řekl bych, že průměrně za dva měsíce, si původní znaky zkontrolujete a vyhodnotíte.
Pokud nedojde ke zlepšení původní situace nebo pokud jste nedosáhli stanoveného cíle, znamená to, že zvolená cesta není správná, asi není řešena příčina. Nedokázali jste se držet původního programu v dodržování režimu, neužívali jste zvolený potravní doplněk pravidelně apod.
Možná, že jste teprve na poloviční cestě a k vyrovnání potřebujete více času. Je logické, že budete pokračovat a za další časový úsek se bude kontrola opakovat.
Je to zkouška vůle a trpělivosti a také se potvrdí pravidlo, zda jste problém správně pochopili. V případě, že jde o nemoc, se uvidí, zda jste své nemoci porozuměli.
Symbivita má pro tento účel k dispozici speciální poradnu PIIP
MUDr. P. Šácha
