Na téma, které zde chci rozvinout, jsem již napsal několik článků, protože ho vnímám jako klíčové pro řešení mnoha nemocí, jimiž člověk prochází. Velmi totiž záleží na tom, jaký postoj dotyčný zaujímá k Bohu, jakou má víru, jestli je stabilita v jeho duchovní rovině.
Vysokým procentem není tato cesta nemocným přijatelná. V rozboru jejich zdravotní situace a v následné diskusi uvádějí množství logických argumentů, hledají řešení pro svá uzdravení ve vědeckých kruzích, na klinikách, u slavných lidí a uvádějí pracně získaná fakta z lékařských závěrů. Jenže ta fakta nemoc nezajímají. Otázky kolem duchovní roviny jsou medicínou neuchopitelné. A nelze je zpracovat pomocí logiky a inteligence…
Obvyklý navrhovaný léčebný postup za přispění medikace spočívá v tom, že lék reaguje na vzniklý projev nemoci, tedy na následek, nerespektuje příčinu a mechanizmus vzniku patologie, prostě nemoc nevyléčí. Je třeba obratu, totální změny života. Hledání objektivních příčin, zdůvodňovaných logikou, inteligencí, proč obrat nelze uskutečnit, problém také nevyřeší a samo se to určitě nestane. Léčení není prioritně o lécích, není ani o lékařích. Je o tom, že je něco nesprávného zaseto a nyní je sklízeno zkažené ovoce. Každý sám ví, co to je.
Jsou diskutovány dvě věci: genetická dispozice, kterou změnit nelze, ale když někdo zdědí určitý gen k nemoci, nemusí to znamenat, že tou nemocí musí vždy onemocnět. A v drtivé většině funguje ta druhá věc. Jsou to okolnosti, které aktivují genetickou dispozici, a ty ovlivnit lze; je jen na jedinci, zda to dokáže. Výmluvy, výčitky, litování, konstatování, že to změnit nelze, se nepočítají.
Je časté, že v těch případech existují určité provokující faktory, které patologii vyhovují. Ta se uplatní, když jsou pro ni vytvořeny podmínky: stresy, únava, vyčerpání, diskomfort celého člověka... A na to není lék či potravní doplněk.
Slovo zoufalost, nejistota, beznaděj, strach, nedůvěra a zřejmě také nevíra jsou hlavní brzdy v léčení.
Obvykle je potřeba postavit problém do roviny celé rodiny. Pokud je medicína v koncích, je ve stavu nouze, nebo jí dotyčný nemocný člověk nevěří. Pak hledá alternativu a pomoc (kdoví, zda ji najde), a tehdy by měla společně zasedat jeho "rodinná" rada a do nejmenších podrobností společně probírat situaci od začátku až po tuto chvíli. Revidovat, co se odehrálo a co se stále děje, hledat perspektivu dalšího počínání. Řešení popsaného problému je totiž nad síly jedince. Sebestředné myšlení k cíli nevede.
A má také padnout zásadní rozhodnutí, převzetí odpovědnosti do vlastních rukou. To za něj nikdo jiný neudělá. To znamená učinit změnu života na všech rovinách (tělo, duše, duch) a začít se na problém dívat z jiné roviny, protože v té rovině, ze které se na problém nyní dívá, příčinu a řešení nevidí a ani ji neuvidí.
Život není cesta rovná, život není dálnice, ale je to cesta klikatá, s mnohými křižovatkami. Co chvíli se musíte rozhodovat, kterou cestou se dát. Doprava, doleva, nebo rovně? Kdo nemá život postaven na pevných duchovních základech, má s rozhodováním potíže: Řídí se intuicí, dá přednost tzv. logické úvaze, hází si korunou, točí kyvadlem, žádá o radu někoho jiného.
Děti se učí z příkladů rodičů a rodiče jim cestu do určitého věku ukazují. Potom již musejí kráčet sami. Pokud člověk žije v nějakém systému, žije „mezi mantinely“, a tak má svým způsobem cestu určenu. Za socializmu byla cesta užší, v demokracii je teoreticky širší. Ten, kdo žije podle Božího desatera, nemá s rozhodováním problém. Pokud byl jeho život založen na dobrých základech, nyní myslím duchovních základech, a řídí se jimi během celého života, pak má cestu rovnější a jen tak nesejde na scestí. Lze ovšem diskutovat o tom, do jaké míry, přesto, že je věřící, modlí se, chodí do své církve, do jaké míry dodržuje slova Písma.
Když přijdou takoví lidé na křižovatku a mají se rozhodnout, stejně to nedovedou. Chodí tedy do kostela stále, ale nic se nemění.
Jedním z důležitých kroků je
sestavování životní časové osy. Klasická medicína hovoří o anamnéze, ale ta je většinou nic neříkající, jen hrubě orientační. Lékaři i pacienti žijící v trysku života nevnímají pravou podstatu
a význam časové osy. To ona nám však dává možnost nahlédnout právě na ty základy, na kterých je život jedince postaven. A tak se ukazuje, za jakých okolností jeho život vznikal: Jakého psychického a tělesného zdraví byli oba rodiče, za jakých okolností proběhl porod, jak se dařilo novorozenci ještě v porodnici a jak doma v šestinedělí, v kojeneckém období, jak dlouho byl kojen a v jakém stavu byla matka během kojení, jakou roli sehrál v mladičké rodině otec, dále prostředí rodiny, ekonomické vztahy, klimatické podmínky atd. A další podstatné - jak probíhal psychosomatický vývoj, jakým způsobem se dítě dokázalo adaptovat na povinná očkování, jak se vypořádalo s docházkou do školky atp.
Z duchovního hlediska je pak důležitý postoj rodiny k víře a způsob jejího praktikování, pokud se vůbec odehrává...
Jestliže se v tomto období nepostaví základy na skále, nýbrž jen na písku, pak stačí příval velké vody a životní stavba se zbortí. Jedinec žije ve strachu před každým deštěm, nedovede se rozhodovat, není tomu naučen. Potřebuje pomoc a postrkování, nedovede převzít za své jednání odpovědnost.
V poradně upozorňuji na to, co se v těle děje, naznačuji, aby se přestal vymlouvat, že je laik, a rozhodl se sám, jak se svým zdravotním problémem naloží. Zda bude tělo nadále jen „odkládat do servisu", nebo projeví ochotu podílet se aktivně na uzdravení, začínaje změnami svého chápání.
Pokud se jedná o dítě a jeho rodiče mu chtějí postavit nové základy, bude třeba je postavit také pro sebe, tentokrát však na skále; musí se nejprve zbavit chyb, které udělali, a to jasně vidí při dobře sestavené životní časové ose. Chyby přijmout, poučit se z nich a „nahlas" je potvrdit.
Musí se zbavit tradičních postojů, neboť právě ony vedou generačně ke stále stejným chybám...! Zbavit se předsudků a předpojatosti jakožto obvyklé překážky ve zlepšení.
Pokud má totiž člověk vytvořen svůj názor dřív, než přijme novou teorii, pak z ní přijme jen to, co se mu hodí, a to podstatné vůbec nezmění; tehdy se výsledek nedostaví. A to je, žel, hodně časté.
Podstatné bude zbavit se nevíry, přestat se vymlouvat na svůj názor, intuici, vědecké důkazy apod.
Projektant má dar vidět, převést myšlenku ze své hlavy do projektu. Úspěšnost vytvořeného projektu závisí na tom, zda bude realizovatelný, schopen být převeden do praxe. Nemocný se má stát také takovým projektantem. Má si vytvořit svůj nový životní projekt a rozhodující roli v něm má mít víra ve Stvořitele.
MUDr. P. Šácha
