Před 25 000 lety se v těchto místech, budoucím hustopečském údolí, proháněli lovci mamutů. Lidé chodili oblečeni ve zvířecích kůžích, jejich ženy a děti pod skalními převisy pečlivě hlídaly, aby nevyhaslo ohniště.

První zmínky o městě v této hezké kotlině, jejíž horizont je lemován sytou zelení a v severní části proslavenými mandloňovými sady, pochází ze 13. století. Od počátku 14. do konce 16. století patřily Hustopeče klášteru králové (Aula Regia). Ale již v roce 1247 se v místech dnešní Nádražní ulice nacházela ves s názvem Böhmendorf (Česká ves).

Hustopeče patří k nejteplejším z moravských krajů a také k nejdříve osídleným okresům, jak dokazují četné archeologické nálezy. Leží v nadmořské výšce 193 metrů.

V roce 1249 se nazývaly Ustopesch. Jméno Hustopeče vzniklo možná i z toho, že zde v letních měsících opravdu „husto peče“. Jistě jde o prapůvodní slovanské osídlení, jak vyplývá z názvu. Také od nepaměti městem protéká dnes zaklenutý potok.

Na počátku 15. století využil nepokojů v zemi Hanuš (Heinrich/Jindřich) z Lichtenštejna. Roku 1407 Hustopeče přepadl, odehnal všechen hovězí dobytek a koně i s 32 osobami a osadu značně zpustošil.

O tři roky později Lucemburk markrabí Jošt (sídlil i zemřel roku 1411 na Špilberku) povolil městečku každoročně o sv. Havlu výroční trh (na němž se prodávalo ovoce a zelenina).

Kolem roku 1526 přišlo do Mikulova prvních asi dvě stě novokřtěnců-habánů. O dva roky později jich přišlo přibližně dvě stě s Filipem Blauärmelem i do Hustopečí a na dva tisíce s Jakobem Biedermanem do Slavkova. Tito novokřtěnci museli na příkaz vrchnosti opustit své domovy v Tyrolích, ba i ve Falci, Hesensku a Bavorsku. Tito Němci vynikali svou zručností, byli dobrými zemědělci a vinaři, ovládali výrobu keramiky, byli mezi nimi jircháři, pekaři, kováři, bednáři, stolaři, měditepci, felčaři a další, vyráběli i pivo, znali rovněž jiná potřebná řemesla, jež se uplatnila na vesnici i ve městech. Na Moravě se jim dostalo dobrého přijetí a zabezpečení. Stavěli si veliké domy pro dvě stě až tisíc osob, v nichž pak všichni společně žili a měli tam i své zaopatření. Domy nazývali „Haushaben“, odtud patrně pochází jejich název „habáni“. V domech byla velká kuchyň a prostorná jídelna i prádelna. Manželé měli své ložnice, svobodní zase své místnosti, každé pohlaví zvlášť. Mezi sebou se nazývali „bratři a sestry“ a své děti křtili až ve dvanácti letech.

V roce 1533 přitáhl z Tyrolska Jakub Hutter (toto jméno se vyskytuje v Šakvicích dodnes), který smířil rozhádané hustopečské habány z rosickými. Po něm se pak všichni nazývali „huterovští“. Dva haushabeny v Hustopečích obývalo na dva tisíce osob. Hutter se na čas vrátil zpátky do Tyrol, odkud posílal lidi na Moravu. Trvale bydlel v Hustopečích, ale v roce 1536 byl v Tyrolích zadržen a trýzněn. S roubíkem v ústech byl téhož roku v Innsbrucku upálen na hranici.

Haushabeny stály téměř po celé jižní Moravě – v Mikulově, Slavkově, Hustopečích, Bzenci, Vracově, Ivančicích, Bohuslavicích, Hodoníně, Staré Břeclavi, Bílovicích, Bořeticích, Pavlovicích, Čejkovicích, Bulharech, Dambořicích, Boleradicích, Starovicích i jinde.

Od roku 1600 bylo habánům přísně zakázáno usazovat se na nových místech a stavět další haushabeny. Rovněž jim bylo uloženo platit vysoké daně. Po porážce protestantů na Bílé hoře byli ze země radikálně vypovězeni. Na podzim roku 1622 vydal kardinál František z Ditrichštejna, správce Moravy, jménem císařovým „patent“, kterým do čtrnácti dnů novokřtěnce vykázal ze země. Někteří byli nuceni se ve víře obrátit a pak teprve mohli zůstat. To je patrně důvodem výskytu velkého množství německých, dnes již počeštěných jmen v tomto regionu. Vypuzení habáni odešli hlavně do Horních Uher (Brodské, Leváry atd). Po čase však byli vyhnáni i odtud. Přes Švýcary se nakonec odstěhovali do Francie, Německa, Ameriky, Austrálie a Kanady, kde žijí dodnes.

U příležitosti 480. výročí příchodu Jakuba Huttera do Hustopečí se v domě U Synků konalo ve dnech 22.–25. srpna 2013 první slavnostní setkání za účasti asi dvaceti členů i dětí početné habánské komunity z těchto zemí. Na závěr pak proběhla v evangelickém kostele nedělní bohoslužba novokřtěnců určená zároveň i pro širokou veřejnost. Bylo také vysloveno přání vytvořit z Hustopečí centrum budoucího pravidelného setkávání habánských potomků.

Za panování českého krále a římského císaře Maxmiliána I. v roce 1572 došlo v dějinách Hustopečí k velké změně. Hustopeče byly povýšeny na město, jež se stalo centrem jihomoravského vinařství a od té doby jen vzkvétalo. Bylo povoleno konání týdenních trhů a místní i přespolní trhovci nabízeli na náměstí své produkty. Smíšené německo-české obyvatelstvo (Němci hovořili dolnorakouským nářečím) zakládalo nové vinice, budovalo nové vinné sklepy, domy a ulice. Vinice dosáhly rozlohy až 580 hektarů (!) výměry.

Třicetiletá válka v letech 1618–1648 krutě zasáhla nejen obyvatelstvo Hustopečí, ale celé jižní Moravy. Hustopečské obyvatelstvo se hlásilo převážně k luterské, protestantské víře. Náboženské třenice měly na všechny obyvatele neblahý vliv (a je tomu tak bohužel celosvětově doposud).

Úbytek lidí následkem válek a nemocí (moru a neštovic) v té době ve všech obcích byl velmi vysoký – v některých obcích počet obyvatelstva poklesl až o dvě třetiny! Vinice i pozemky pustly, nebylo nikoho, kdo by na nich pracoval.

Ve druhé polovině 19. století patřily Hustopeče rodu Lichtenštejnů. Až kolem roku 1850 (za Rakouska-Uherska) se Hustopeče staly významným centrem nejen politické moci a spadalo pod ně 95 obcí. Vedení obce v té době bylo německé, české obyvatelstvo bylo v menšině a nijak výrazně se neprojevovalo.

Větší obrat nastal až kolem roku 1880, kdy do města přichází větší počet Čechů z okolních krajů, a rozšiřují tak řady místních českých starousedlíků. O deset let později již zakládají čtenářský kroužek a divadelní spolek. Jeden z nich, úředník Filip Kuber, se stává hybnou silou českého kulturního dění v Hustopečích. Jeho žena Anna byla sestrou slavného secesního malíře Alfonse Muchy. Mucha byl tehdy čestným členem místního čtenářského kroužku a také namaloval oponu pro český divadelní spolek v Hustopečích. Filip Kuber by si zasloužil i po tak dlouhé době poděkování a větší pozornost například tím, že by se jeho jménem pojmenovala jedna z nově vznikajících ulic. Páni konšelé, nezapomínejte na věrné! Dnes v pohodlí a dobře najedení si už jen stěží dokážeme představit, že se tenkrát Češi neměli kde scházet, a už vůbec kde hrát česká divadelní představení. V té době byla tato výjimečná osobnost Filip Kuber zapáleným národním hrdinou, který hlásal: „Srdce vlasti – sílu národu!“, a k prosazení české menšiny musel překonávat obrovské potíže s německým molochem.

Dne 28. října 1918 bylo město začleněno do samostatné Československé republiky. Již v září roku 1919 se v Hustopečích konaly první české hody. V roce 1934 byl zvolen první český starosta MUDr. František Hošek.

V následujícím roce pracovalo ve městě: 6 pekařů, 3 bednáři, 1 knihař, 3 kartáčníci, 3 pokrývači, 1 mlatec, 1 barvíř, 7 řezníků, 2 zahradníci, 7 malířů pokojů, 2 sklenáři, 2 kloboučníci, 3 nožíři, 2 košikáři, 1 kožešník, 2 modistky, 1 fotograf, 5 sedlářů, 1 kominík, 5 zámečníků, 5 kovářů, 6 krejčových, 5 krejčích, 8 ševců, 1 očař, 2 provazníci, 1 uzenář, 1 mydlář, 4 klempíři, 8 truhlářů, 1 hračkář, 3 hodináři, 3 koláři, 1 cukrář, 5 holičů, 2 stavitelé, 1 povoznictví, 3 přepravy, 11 hospod, 1 hotel Národní dům, 1 hotel Deutsch Haus, 1 hotel „U Koruny“, 14 obchodů smíšeným zbožím, 1 Baťa, 2 železářství, 2 obchody s palivovým dřevem, 3 s uhlím, 4 s dobytkem a 4 s řezivem.

Zemědělci ve městě každý týden na malém trhu prodávali své přebytky, čímž zvyšovali svou životní úroveň, a občané tak měli zajištěny čerstvé produkty. Za první republiky se na náměstí pravidelně každý čtvrtek konaly „jarmarky“ a trhy. Při jarmarcích stály u kostela stánky s lesními plody, vedle morového sloupu byla k dostání očištěná domácí drůbež (husy, kačeny, slepice a také kůzlata, která kupovali hlavně židé). Rovněž zde byly k dostání mléčné výrobky, tvaroh, máslo, sýry i uzené maso a vejce. Vážilo se miskovými vahami nebo mincířem. Cukráři měli své prodejní stánky také u morového sloupu a nabízeli perníky ve tvaru srdcí i jiných tvarů, pečené cukroví, turecký med, tvrdé cukrové špalky, černé pendreky a mydýlka. Pendreky a mydýlka se vyráběly zde v Hustopečích z lékořice v továrně Würfel (dnes Plynokov).

Na dnešní Jiráskově ulici se prodávala selata. Kuchyňské nádobí se prodávalo od kostela nahoru směrem k domu U Synků, smaltované hrnce, poklice, hrníčky, cedníky a další zboží leželo na zemi uložené v dřevité vatě. Občerstvení všeho druhu mělo místo v dolních prostorách náměstí, kde se na zvláštním uhlí ohřívalo a udilo maso, klobásy a párky. Bednáři nabízeli své výrobky v blízkosti prodejců selat a ve svých dílnách – sudy všech velikostí, putny, škopky, kádě, putýnky na vodu pro lidi i pro napájení dobytka. Obuvníci vystavovali své zboží pod kostelem, v místech, kde dnes stojí trafika. Od vysokých svátečních bot různých velikostí a barev, dámských lodiček a pánských polobotek i dětské obuvi až po domácí plstěné papuče. Výrobky byly zhotoveny z kůže poctivou ruční prací. Také vinaři nabízeli své víno ve sklepích označených věchýtkem slámy zavěšeným na hůlečce („pod víchem“), kde se pak propíjely rukou dáním „haldamáše“, tedy dohody o koupi či prodeji (bez právních zástupců).

Za rok 1929 bylo v hustopečském obvodu poraženo 584 kusů hovězího, 498 kusů telecího a 1 591 kusů vepřového skotu, čímž do městské pokladny přibylo 17 023 Kč. Zodpovědný vedoucí veterinární lékař byl Josef Fischer.

V listopadu 1875 byl v Hustopečích založen Dobrovolný svaz hasičů. Každá ulice měla svého hlásiče požárů, a ten ohlašoval požár ručním zvoncem. Obsluha ruční čtyřkolové stříkačky potřebovala osm mužů a tahali ji koně. Od 15. března do 15. června probíhalo každou neděli od 6.00 do 8.00 hasičské cvičení. B hadice měřila 35 metrů. Hasičský samaritán v obci, jichž bývalo i víc, zajišťoval i lehčí zdravotnickou službu. Každá národnost měla svoji hasičskou zbrojnici.

Lokálka tenkrát jezdila jen dvakrát za den k hlavnímu nádraží, v zimním období nejezdila vůbec, nestálo za to rozdělávat oheň v lokomotivě, která byla nazývána „Terezka“ (patrně po někdejší císařovně). Tuto činnost provozovala paní Anna Vlčková. Po dobu nečinnosti lokálky tento výpadek zajišťoval autobus.

V prosinci 1922 se poprvé v Hustopečích rozsvítilo elektrické světlo. Po počáteční nedůvěře k této novotě si lidé na tuto vymoženost brzy zvykli.

Dne 7. března 1925 oslavovali Hustopečští 75. výročí narození prvního československého prezidenta, profesora T. G. Masaryka. Jako jedenáctiletý chlapec zde v roce 1861 začal chodit do dvoutřídního chlapeckého Německého reálného gymnázia. Jeho maminka, Hustopečanka (Kropáčková), mluvila německy, tatínek Slovák pocházel z Kopčan. V té době bydleli v Čejkovicích a Masaryk statečně bojoval nejen s řečí, ale i s učebními předměty. V průběhu roku se však stal premiantem. Bydlel v ulici Dobrovského, kde je nyní na tomto domečku umístněna pamětní deska. Jeho bratr Ludvík provozoval v Hustopečích tiskárnu. Oba jeho rodiče odpočívají na zdejším hřbitově, a pokud to prezidentský úřad dovoloval, jezdil se Masaryk poklonit jejich památce. Až později po tahanicích byla tato čistě chlapecká reálka rozšířena i pro dívky.

Na hlavním náměstí ještě v nedávné minulosti byly dvě historické památky. Morový sloup ze 16. století a kašna s čistou pitnou vodou zvaná „Zumberák“.

Lékárna zde byla jedna „U Marie Pomocné“ na ulici Horní Pánská (dnes Mrštíkova), kde již v roce 1860 blahodárně působili J. Pfeiffer a Eduard Russmayer, a to až do roku 1923. Následně je oba, také ke spokojenosti občanů, vystřídal J. Jokl.

Sbor českobratrské církve evangelické zde vznikl v roce 1882. Avšak již o dva roky dříve byla zřízena modlitebna v dnešní Mrštíkově ulici, kde se konaly jak české, tak německé bohoslužby. Podle profesora Hosáka, ještě před tímto datem měli faru i sbor na Böhmendorfu.

Nynější kostel byl pořízen za 15 000 zlatých. Slavnostně byl otevřen 1. listopadu 1900. Prvním farářem byl pan František Šebesta z Nikolčic. V kritické době před záborem pohraničí zde farářoval jen jeden rok pan Miloš Krybus. Po celou dobu okupace byl kostel uzavřen. Duchovní život započal panem farářem Karlem Šedivým v roce 1946, a ten zde sloužil do roku 1951.

II.

Při sčítání obyvatelstva v roce 1938 měly Hustopeče 3 719 obyvatel, z toho 1 812 Němců a 1 715 Čechů. Bohužel 15. března 1939 bylo město zabráno říšskou brannou mocí a stalo se na šest roků součástí třetí říše – Sudeten Gau, sudetským územím (do záboru přináležely také obce Zaječí, Kurdějov, Starovice, Popice, Strachotín a Pouzdřany). Počátkem roku 1940 mělo město 2 974 obyvatel, z toho 2 229 Němců a jen hrdinných 745 Čechů (asi dvě stě rodin), kteří zde zůstali po celou dobu okupace; kolem tisícovky osob tenkrát emigrovalo do vnitrozemí.

Někteří Češi, živnostníci, i po dobu okupace provozovali své živnosti. Pohleďte na zkrácený přehled o jejich činností, který je z 20. srpna 1942 do roku 1945 (někteří z nich ve své činnosti pokračovali i po tomto datu):

Blabla Eduard: pekařství, Brněnská ul.; Fribert Petr: bednářství, Schanzengasse; Halouska Josef: obuvník, Zámečnická 15; Chmel Antonín: uzenář, Bednářská 10; Juren Stanislav: obchod potravinami, páleným lihem v uzavřených nádobách, pekař, Bož. Němcové 44; Kurdiovský Ambrož: obchod emailovým zbožím, klempířství, Kostelní 9; Mašek Josef: strojní zámečnictví, Bož. Němcové 9; Lavický Alois: mydlářství, Mrštíkova 4; Musil Melichar: pokrývačství, Kovářská 7; Nečas František: cukrářství, Mrštíkova 8; Nohel Jan: knihařství, školní potřeby, papír, noviny, Náměstí 30; Patik Alois: malíř a natěrač, pozlacovač, Příční 14; Pokorný: bednářství, Pánská horní; Pitner: pivní zásobování, Nádražní 36; Poslušný: tabáková trafika, Brněnská 13; Mullerová Anna: smíšené zboží, potraviny, láhvové pivo, koloniál, uzenářské výrobky, alkohol v uzavřených sklenicích, později stojanový benzín, Brněnská; Sedláček Antonín: zahradnictví, Nová 57; Sedláček Josef (porevoluční starosta): obchod potravinami, Nádražní 20; Severa Josef (rovněž dobrý člověk): stolař, Kovářská horní; Schmidt Jan: mlynář, Nádražní 31; Straka Jan: mlátičkář, Kovářská 18; Šeda: hostinský, Dlouhý cíl; Štula: truhlář, Pánská; Synek (on i jeho paní byli vzácní lidé): obchod obleky, Náměstí; Vašina Albín: porcelánové a sklenářské zboží, Náměstí 3; Vašina Erich: elektro, Služební 2; Wessely: výroba octu, Služební; Zach Josef: smíšené zboží, láhvové pivo, alkohol v uzavřených sklenicích, Hřbitovní 13; Zástěra Bohumil: koňský řezník, Nádražní 28; Zbytek Antonín: malíř a natěrač, Hřbitovní 9.

První zmínka o římskokatolickém kostele sv. Václava pochází z roku 1330, duchovním správcem byl kněz Pavel. O dva roky později zde v letech 1332–1333 sloužil Štěpán, někdejší kaplan královny vdovy Elišky Rejčky.

Kněz Dr.Th. Josef Walouschek, německy mluvící, velmi oblíbený, nastoupil v roce 1938, ale dne 7. července 1941 byl zatčen gestapem a po výsleších o měsíc později byl převezen do koncentračního tábora Dachau jako politický vězeň. Po čtyřletém věznění, měsíc před koncem války, byl propuštěn a jako státní farář ve funkci kaplana sloužil ve znojemském kostele sv. Mikuláše až do roku 1946. Z této funkce dobrovolně odešel do rakouské diecéze St. Pölten, do městečka Scheibbs, později do krajského města Kremže jako územní profesor. Po něm nastoupil v roce 1942 Dr. Fridrich Rödel, který na tomto místě působil do roku 1945. Prvním poválečným knězem byl Karel Tesařík, ale jen do roku 1946. Po něm jen na rok páter Jan Evangelista Pavlík.

Dominantní věž pozdně gotického kostela se 26. února 1961 ve 03.15 hodin zřítila. Suť zasypala kůr i vstupní část a rozbořila chrámovou loď. V září 1962 dokončili dílo zkázy vojáci. Vojenské demoliční čety odklidily těžkými stroji zbytek a plocha byla zatravněna. Až v roce 1994 byl podle návrhu akademického malíře profesora Ludvíka Kolka postaven nový atypický kostel.

Hustopečští židovští spoluobčané před deportací:

Abeles: obchodník s koženým zbožím, domy, stodolami, Náměstí, dům a stodolu U Rakové (Svat. Čecha), stodolu na Alejní ulici (Vrchlického). Basch: obchodník (handlíř), Pánská 18 (Smetanova). Beck: rabín, Farní (Třebízského). Benedikt Adi: velkostavitel, Kovářská 9 Kollárova), v roce 1945 se z koncentračního tábora Terezín vrátil zpět. Berisch: dům U Rakové (Sv. Čecha). Czucka: 2 sestry, Brněnská. Czuska: Kovářská 3 (Kollárova). Czucka: handlíř dobytkem. Eisinger Valter: Brněnská 5. Eisinger Valter: obchod dobytkem, Brněnská 7. Eisner Sigfried (Vítězslav): Pánská (dolní) 20. Eisner: textilní zboží, Náměstí. Fink: zemědělec, Nádražní 52. Fink: ulice Služební. Fink-Einsinger Leo: železář, handlíř, Brněnská 11. Fischer Franz: zvěrolékař, jeho paní provozovala obchod látkami, Náměstí. Krakauer: železářství, Náměstí 1, Krakauerův dům, Náměstí 11. Askenes: obchod moukou, Horní Pánská 1. Hirsch: obchod potravinami, Horní Pánská. Krakauer James: obchod dřevem, Brněnská 55. Krakauerův sklad, Zelný trh (Hálkova). Landesman: zemědělec, Nádražní 4. Perschak: obilní sklad, Nádražní 6. Plaček Oskar: obchod uhlím, Zámečnická 11, v roce 1945 se vrátil z koncentračního tábora Terezín. MUDr. Podolier Moritz: Horní Pánská. Redlich: cihelna, místní dráha, Horní Pánská. Rosenzweig: obchod obilím, Náměstí. Stastný: obchod dobytkem, Služební 1. Stastný Herman: obchod dobytkem, Alejní 7. Stastný: Zámečnická. Synagoga: Dolní Pánská 7. Wachsmann Albert: potraviny, Brněnská 27, v roce 1945 se vrátil z Terezína. Wachsmann: obchod potravinami, Bednářská 6. Weis: kožešnictví, Alejní 3.

Z 32 rodin se vrátily jen tři osoby, p. Benedikt Adi, velkostavitel, p. Plaček Oskar, obchodník palivem, a p. Wachsmann Albert, obchodník potravinami. Tento posledně jmenovaný se vrátil v letním čase jako první z koncentračního tábora. Na jeho obchodě však již byl Viktor Henrich. Nelidským zacházením v koncentračních táborech přišlo o život po dobu okupace na osm milionů evropských židů.

Hned počátkem okupace roku 1940 přišlo do Hustopečí na pomoc zemědělství 40–60 francouzských zajatců, kteří byli přiděleni na práce v zemědělství, a nakonec pracovali všude, kde bylo potřeba. V dalším období jich přišlo dalších sto, byli využíváni na nejtěžší práce, místní funkcionáři žádali o další, žel jejich žádosti nebylo již vyhověno. Ke konci války byli všichni propuštěni.

Z hustopečských Němců, kteří byli povinováni vojenskou službou, se následkem válečných útrap 130 nevrátilo. Byli nezvěstní, či zbytečně zabití na různých frontách. Do dnešních dnů se uchoval jen soupis jejich jmen.

Na základě usnesení vítězné koalice USA, Anglie, SSSR, na zasedání tzv. Postupimské konference ze dne 2. srpna 1945, nemají i v budoucnu vysídlení němečtí občané žádné nároky na odškodné. Německo je vázáno mezinárodními smlouvami doplněnými v Paříži dne 26. května 1952 a 23. října 1954. Proto museli starousedlíci německé, maďarské, polské národnosti a ostatní kolaborující po skončení války opustit své domovy a vysídlit „ins Reich“. Toto ustanovení platilo pro Polsko a Československo. Prezident Beneš měl na vysídlení jistě svou zásluhu, ale pak jen podepisoval toto usnesení vlády (dekrety).

Hustopečští němečtí obyvatelé po osvobození v dubnu 1945 nejdříve bydleli ve svých příbytcích a na rukávu nosili bílou pásku s velikým N. V pátek 29. března 1946 však museli opustit své domovy a byli ubytováni nejdříve v Národním domě, tam však brzy nebylo místo, protože k nim přibyli Němci z Kurdějova a ze Starovic, pak byli ubytováni ještě v německé škole na náměstí i v německé reálce, aby tím uvolnili své domy k dosídlení.

Prvních 262 osob (jejichž jmenný seznam existuje) z celkového počtu 3 120 mužů, žen a dětí připravených na odsun, společně přespalo v sobotu 30. března 1946 ve sportovní hale (Společenský dům). V neděli v dopoledním čase odjeli náklaďákem do Mikulova. Několik smíšených manželství a loajálních německých rodin však zůstalo v Hustopečích, například rodina Halšova (Ferdinand, Ervin, Eliška, Osvald, Mařenka a Otta; Ervin narukoval a sloužil jako kuchař na ponorce, ze zajetí se vrátil v roce 1947), Seidlova, Knollova, Zástěrova, Weishaupflova a další.

Každá odsunutá osoba si mohla vzít padesátikilogramové zavazadlo. Fotoaparáty, peníze, zlato a spořitelní knížky museli odevzdat. Také museli předat klíče od svých domů a vinných sklepů. Odjet museli přes Mušov, protože most u Věstonic přes Dyji byl při ústupu německou armádou zničen. Tam každý z nich dostal ještě tisíc marek do začátku a 6. dubna 1946 nastoupili do osobního vlaku o dvaceti vagonech (jeden vagon pro šedesát osob), v němž již byli soukmenovci i z jiných míst, a odjeli směrem na Wasserburg am Inn. Zde deset vagonů s šesti sty osobami jelo do Ebesbergu, kde tito lidé našli nové místo k životu. Již 13. dubna 1946 byli všichni v novém domově. Další velká skupina opustila Hustopeče 4. června 1946 a odjela směrem na Dachau v Bavorsku. Počátkem září 1946 byl vypraven zbytek německého obyvatelstva. Nejdříve odjeli do Maloměřic, kde byli ve vlaku shromážděni osoby a rodiny z různých míst, a vlak se vydal směrem Gerlachsheim in Nordbaden. V Rakousku zůstalo kolem 500 Hustopečáků, ostatních 2 400 bylo odsunuto do Německa. Odsunutého pana Klecandru (kostelníka) jsem znal a rovněž i jeho dceru Marii (Mici). Spolu byli odsunuti hned v prvním turnusu, i s čerstvě narozeným děťátkem (otec jako voják nezvěstný). S Mici jsem byl po tři měsíce zaměstnán v restauraci „U Koruny“ (Miroslav Šmíd) na náměstí.

Ihned po přechodu fronty v dubnu 1945 byl na prvním zasedání místního národního výboru jako komisař, jak se tenkrát nazýval předseda MNV, zvolen starousedlík, studující teologie Bohuslav Varadínek. Spolu s Bohumilem Zástěrou (koňský řezník) a jinými zvolenými bohužel moc dobře nezvládali složitou poválečnou situaci a dopustili se několika chybných rozhodnutí. Jeho bratr Bronislav Varadínek se vrátil v roce 1947 jako příslušník Klapálkovy armády, už ženatý s Angličankou. Další bratr František byl nejstarším ze všech sourozenců, byl to velmi vzdělaný muž, gymnazista a zamilovaný do A. Mullerové. Když šel po frontě přes náměstí, ukazoval na kostelní ručičky a křičel: „Tyto jediné v Hustopečích nekradly.“ V noci tři dny před příchodem fronty v převlečení za tankistického poručíka (uniformu vzal raněnému v nemocnici) otočil v obci všechny ukazatele směrů. Motorizované ustupující jednotky bloudily a stále se vracely na stejné místo. Byl prozrazen a hledán vojenskou policií. Místní německý policejní velitel p. Weishaupfel (i s rodinou nebyl odsunut) jej upozornil, že ho hledá vojenská policie. Do příchodu fronty pak přebýval v Růženách, vinohradnických boudách. Jeho další bratr Václav byl řezník a prodával nejlepší maso a hlavně uzeniny ze všech pěti tehdejších řezníků, jako byl Němeček, Kody, Stašek a koňský řezník Novotný. Také měl dvě sestry, Jindřišku (Kurková) Vincencová a Mařenku (také Vincencová). Dvě sestry si vzaly dva bratry a později všichni odjeli do Kanady.

Budoucí teolog Bohuslav Varadínek byl kvůli uklidnění rozbouřeného dění ve městě z funkce odvolán a počátkem srpna 1945 byl zvolen novým předsedou městského národního výboru starousedlík Josef Sedláček, obchodník, velmi slušný a čestný člověk. Funkci starosty zastával až do nových politických voleb v roce 1948. Poté se věnoval družstevnímu obchodu jako drogista a v místních komunálních službách v ROH byl pak pokladníkem.

Zásluhou ředitele obecné školy Josefa Hanáka (jenž byl drobnější postavy) započalo vyučování již 1. června 1945, což bylo naprosto neuvěřitelné!

Autor těchto řádků procházel napříč (tenkrát jiné cesty nebylo) hustopečským náměstím v úterý 1. května 1945, kostelní hodiny právě ukazovaly 6 hodin a 5 minut ráno. Pochodoval z Popic do Morkůvek. Již od 20. dubna pomáhal s dalšími dvaceti kamarády sovětským ženistům nejdříve v Ivani postavit provizorní dřevěný most přes řeku Jihlavu, na který tenkrát už netrpělivě čekaly tři tanky zatím ukryté v křovinách u řeky a na opačné straně řeky zase několik vozatajů s nákladem střeliva.

V Ivani to však nedopadlo dobře. Němečtí minometčíci nám dobře mířenou palbou z Pálavy, nejdříve v noci bombami, zapálili střechu nad hlavou, kde jsme spali, a odpoledne téhož dne nás prudkou palbou, nejdříve těžkým kulometem a pak minomety, rozprášili, už od téměř dokončeného mostu.++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Ani jsme si nestačili posbírat své věci. Nejdříve se ozvalo několik dávek těžkého kulometu a pak následovalo snad dvanáct či patnáct minometných střel, a mostní konstrukce lítala v sedmimetrové výšce. Už jsme na nic nečekali, následoval neorganizovaný několikakilometrový útěk nejdříve přes pole a pak lesem, azimut směr domů. Ještě v lese jsme však narazili na další překážku, širší řeku Svratku. Následoval krkolomný přechod po uzounké a rozviklané lávce pro jednu osobu přes rozbouřenou řeku, v níž se valila až po okraj kalná voda i s utonulými domácími zvířaty a lidmi – jedna žena, dva němečtí a jeden sovětský voják –, a dokonce žebřiňák i s ojí.

Žízniví a zadýchaní jsme se ocitli v německé obci Pouzdřany. Tady jsme u obecní pumpy uhasili žízeň (voda páchla po záprtcích) a už v klidném dvouřadovém pochodu pokračovali po silnici směrem na další německou obec Popice.

Za Pouzdřany u boží muky nás zadržela sovětská vojenská polní stráž. Po krátkém domlouvání dvou našich zástupců s velitelem Popic se nakonec dohodlo, že jim pomůžeme postavit železniční most.

Takže již od 22. dubna do 1. května jsme pomáhali sovětským ženistům stavět železniční most, pod nímž vede silnice z Hustopečí do Strachotína. Zde bylo asi šest k smrti unavených, bledých ženistů v propocených uniformách. Připravovali materiál pro budoucí důležitý most. My přišli jak na zavolanou! Tato dvoukolejka byla jediná (!) vlaková spojnice ze Slovenska na Brno, jediné místo, kudy se mohly po železnici dovážet potraviny pro hladové Brňany a tolik potřebná munice pro vojsko. Ještě pořád byla válka! Most byl německými ženisty totálně zničen. V mostě zela po výbuchu ohromná díra. Pomůcky ke stavbě nebyly žádné a nové kolejnice, které ležely vedle na poli, byly dlouhé a velmi těžké. My měli jen ruce a skutečnou chuť to rychle opravit! U díry byly už navezeny rovné, dlouhé, silné smrkové kmeny a pražce.

Ubytováni jsme byli v Popicích, nebyli jsme však ve stavu armády, tak jsme se museli živit sami. Dva dny jsme byli bez jídla. Popice byla německá obec, obyvatele však vidět nebylo. Od sovětského velitele jsem obdržel bumážku, jako tavaryšč „Pováry“, která mě opravňovala k návštěvě pěti domů (všechny bez obyvatel) na všechny světové strany, ovšem pod stálým ozbrojeným dozorem, abych si mohl najít brambory, zeleninu, omastek, koření a pokud možno, dej bože, i víno! Byli jsme mladí, mně bylo už dva měsíce osmnáct. Ozbrojená stráž nás však stále hlídala i před ubytovnou. Most jsme ještě s předstihem zdárně dokončili, počkali na zátěžovou zkoušku a pak byli propuštěni. Příští den po skorém budíčku jsme odpochodovali směrem na Hustopeče a Morkůvky.

Později, od října 1945 do srpna 1948, jsem byl zaměstnán v Hustopečích na Náměstí u pana Mirka Šmída, v hotelu „U Koruny“ („Zur Krone“). Hned vedle na domě Lavických (mydlárna) byla malá kasárna, jejichž velitelem byl četař Jindřich Rozinka. Armáda zajišťovala pořádek ve městě, spolu s městskými strážníky Josefem Machačem a Rudolfem Křehulou. Starosta Josef Sedláček svým seriózním vystupováním uklidňoval situaci. Pan Rudolf Schmidt (mlynář a dobrý člověk) se snažil se svým pomocníkem Alinkem Horákem a německým občanem Karlem Kánským (jenž nebyl odsunut) zajistit dostatek mouky nejen pro místní obyvatele. Hned po osvobození se mezi prvními začali vracet do svých domovů ti, kteří je před šest lety nuceně opustili. Mezi nimi byl i někdejší starosta Alois Kubáček, v partyzánské uniformě, na vývoj ve městě však již neměl žádný vliv. Denně přicházeli noví obyvatelé a radnice to neměla lehké. Rudolf Thám knihař, Josef Pacas, zemědělec z Borkovan, Stehlíkovi a další. Ze Židlochovic přišlo 85, z Klobouk 70, z Nikolčic 65, z Křepic a Divák 28 nových obyvatel. Hned v květnu začal fungovat okresní národní výbor, nynější gymnázium, prvním předsedou se stal Karel Hrdlička a dobří úředníci Ladislav Zbožínek, Vaníček, Oldřich Šenekl, Martin Košulič, F. Pešák, Zdeněk Brouček, Liška a další. Republika se probouzela. Platilo se protektorátními penězi a československými poukázkami. Lístkový systém zavedený 1. června 1939 platil i nadále až do 1. června 1953 a v tento den byla rovněž provedena výměna peněz. Na lístky, tzv. přídělový systém, bylo všechno zboží: cukr, mouka, uzeniny, maso, kuřivo, obuv, oblečení i snubní prstýnek. Dne 1. června 1953 občané, kteří měli peníze uložené v bance, je mohli vyměnit, a to tak, že za 100 Kč starých obdrželi 20 Kč nových! Kdo měl peníze doma v kredenci vyměnil je 100 Kč starých za 2 Kč (!) nové. To byla rána. Byly povinné dodávky obilí, mléka, masa a vajec.

Po válce byl naprostý nedostatek stavebního materiálu a spotřebního zboží všeho druhu. Rádia, ledničky, pračky, prádlo, obuv, cihly, vápno, všechno chybělo.

III.

Hustopeče byly osvobozeny 16. dubna 1945 vojsky 2. ukrajinského frontu, jejichž velitelem byl Oděsan Rodion Jakovlevič Malinovskij; jeho pomník od sochaře Vincence Makovského stojí na stejnojmenném náměstí v Brně. Malinovskij nejdříve velel 3. ukrajinskému frontu, ale od května 1944 již 2. ukrajinskému frontu. Perfektně mluvil francouzsky, sám osobně vyslýchal zajaté rumunské důstojníky, kteří studovali tenkrát válečnou školu ve Francii. Jeho vítězná vojska postupovala i v těžkých bojích zejména o Budapešť, kde nepřítel přišel o 188 000 mužů zabitých a 60 000 zajatých.

V den osvobození Hustopečí 16. dubna 1945 byla zahájena Rudou armádou dosud nevídaná ofenziva k dobytí Berlína! Ale než přišli rudoarmějci do Hustopečí, generál Plijev vydal rozkaz k soustředění všech jednotek Jezdeckého mechanizovaného sboru v již osvobozeném městečku Lanžhot. Během noci z 12. na 13. dubna vydal další rozkaz: 13. dubna v 6.00 hodin ráno zaútočí jednotky 4. gardového jezdeckého sboru ve směru Hrušky, Moravský Žižkov až Kobylí.

Němci stáhli své jednotky z Lanžhota do předem připravených obranných pozic, podél železniční tratě Břeclav–Hodonín. Využili svažitého terénu, terénních vln a svodnice Trkmanky, kde se opevnili a také najednou vypustili Kníničskou přehradu, čímž na Břeclavsku vznikly obrovské záplavy. Až týden stáli kozáci u Lanžhota s koňmi až po břicha ve vodě.

Týnec obsadili pancéřoví granátníci 8. pancéřové divize. Po celé délce fronty nepřítel vedl boj na zdrženou. V noci na 14. dubna se německé jednotky stahovaly s tanky a dělostřelectvem přes Moravský Žižkov. Při ústupu Němci zapálili naftový vrt. Bylo štěstí, že se sám uhasil. Ráno po šesté hodině začali vojáci 6. orelské divize pronikat do obce. Němci ani nestačili odtáhnout děla, a tak je zničili až na jedno, kterého se sovětští vojáci zmocnili a postřelovali jím utíkající vojáky wehrmachtu, kteří se stahovali k Velkým Bílovicím.

V Bořím lese u Poštorné 12. dubna vyhodili Němci muniční sklad Munu a ve městě Břeclav zapálili cukrovar a také začali ničit všechny mosty, železniční i silniční, i přes řeku Dyji.

Charvátská Nová Ves byla osvobozena až 21. dubna!!! Jako první do Břeclavi pronikli vojáci 136. střeleckého pluku kapitána V. V. Siljavy. Nádraží bylo těžce poničeno.

Zatím v Brně na letišti u Tuřan byla I/JG 53 s 27 bojeschopnými stroji BF 109 (stihací), která měla být rozpuštěna. Její velitel Hptm. (kapitán) Lipfert sehnal potřebné palivo i munici a pokračoval v boji.

V noci na 15. dubna 1945 zjistil průzkum 7. mechanizovaného sboru, že jednotky 1. gardového jezdeckého mechanizovaného sboru a 50. střeleckého sboru obsadily prostor pro rozvinutí tankového útoku směrem Hustopeče–Klobouky–Brno. Nepřítel měl v útočném pásmu asi 35 tanků a útočných děl.

Maršál Malinovskij vydal rozkaz v neděli 15. dubna 1945: toho dne v 9 hodin provede 7. mechanizovaný sbor v součinnosti s jednotkami 1. gardový jezdeckého mechanizovaného sboru a 53. armády útok na linii Vranovice–Židlochovice–Těšany a dále na Brno tak, aby Brno bylo obsazeno do večera 16. dubna!!!

V neděli 15. dubna v 9 hodin přešly jednotky 7. mechanizovaného sboru do útoku. Z Kostic vyrazila 16. mechanizovaná brigáda a s ní postupovaly jednotky 6. gardového jezdeckého sboru – 8. gardová dálněvýchodní jezdecká divize, levý bok jejich postupu zajišťovala 13. gardová jezdecká divize. V 15 hodin pronikly tanky k říčce Trkmance východně od Velkých Pavlovic. Od Kobylí byla říčka upravena jako protitankový příkop zvýšením břehů, které byly navíc zaminovány, a byla sem také zaměřena protiletadlová děla z Přítlucké hory, kóta 292 m od Zaječí, a děla od Němčiček a z lesů od Morkůvek.

Postup brigády byl pozastaven, pěchota 6. orelské divize však pokračovala v boji, překonala říčku a postupovala na Pavlovice. Nepřítel na ni však zaútočil třemi tanky s podporou palby útočných děl a raketových vrhačů. Pěchota se musela stáhnout zpět za říčku Trkmanku. Tanky 16. mechanizované brigády se stáhly napravo směrem na Bořetice. Za pomoci protitankových děl byli Němci odraženi a pěchota zaútočila korytem Trkmanky na Velké Pavlovice. Útoku předcházel nálet bitevních letadel Iljušin-2 (Il-2) na Pavlovice. Byl zničen lihovar a několik domů, zahynuli dva občané a několik německých vojáků. Jako první pronikla do Velkých Pavlovic pěchota 125. střeleckého pluku pod velením poručíka Šramka, s podporou 131. dělostřeleckého pluku nadporučíka Bondareva. Sovětských vojáků padlo sedmadvacet. Zároveň byla obsazena kóta 226 východně od obce. Jednotky 243. střelecké divize osvobodily Bořetice za ztráty sedmi vojáků.

V Ladné působil od 27. října 1944 radista paraskupiny TOLA Vlastimil Žák, četař československého armádního sboru v SSSR. Jako totálně nasazený se s německou stavební firmou ocitl v Rusku. Přešel k partyzánům a s jejich pomocí se v listopadu 1943 dostal k Rudé armádě. Byl poslán do československého výcvikového střediska do Buzuluku a odtud k paravýcviku k 2. paradesantní parabrigádě do Jefremova. Radiovýcvik prodělal v Bykovu u Moskvy a zde také byla sestavena paraskupina TOLA: rotný Kraus, četaři Žák a Fiala, pod sovětským velením. Dne 27. října 1944 odstartovali z letiště Kalinovka, cíl střední Slovensko. Po příletu nad západní Slovensko se dostali do protiletadlové palby, pilot zazmatkoval a vysadil je na jihu Moravy. Četař Žák přistál na poli u Širokého Dvora blízko Ladné. Velitel pararoje přistál na návsi ve Tvrdonicích a za pomoci místních se dostal na Slovensko. Osamocený Žák měl radiostanici zamaskovanou jako kufr, batoh s potravinami, finský nůž, pistoli TT s náboji, jed a velkou částku peněz v markách, slovenských a protektorátních korunách. Pod kombinézou měl civilní oblek. Ukryl se do kukuřice a přečkal zbytek noci.

Když ráno přijel na pole selský vůz, vyšel četař Žák z úkrytu a dal se s rolníkem do hovoru. Vydával se za pracovníka naftových dolů, který shání potraviny pro své spolupracovníky. Rolník Sýkora mu pomohl naložit věci na vůz, kde je zakryli kukuřicí. Když přijeli do stavení, Žák řekl Sýkorovi, že je parašutista, ten mu nevěřil a chtěl vidět padák. Druhý den ještě se dvěma syny ho šel hledat. Našli ho, byl popsán azbukou, a tak mu uvěřili. Na místě seskoku našli ještě kompas a rukavice, které ztratil.

Vysílačku s pomocí starosty Netopila umístili na sýpku obilí a synové starosty, Rostislav a Přemek, dělali četaři Žákovi spojky. Získané zprávy o pohybech vojenských nákladů z břeclavského nádraží (tyto zprávy jim předával francouzský zajatec pracující na nádraží) Žák posílal do svého ústředí. Poslední zprávu o rozmístnění německé obrany u řeky Moravy a Dyje v okolí Břeclavi a Podivína odvysílal počátkem dubna. Když 15. dubna přišli kozáci 13. gardové jezdecké divize, četař Žák se ohlásil jejich veliteli, sdělil mu své kódové číslo, odevzdal osobní zbraň a vysílačku. Velitel ho s doprovodem nechal přepravit do Břeclavi, kde jej očekával jeho řídicí velitel Medvěděv. V Bratislavě se později sešel s četařem Fialou. S rotným Krausem se již nesešel, ten byl vyšetřován NKVD za svoji činnost na Slovensku.

Nejblíže k Brnu postoupili 16. dubna kozáci 6. gardového jezdeckého sboru, střelci 6. orelské střelecké divize a tanky 16. mechanizované brigády. Po překonání odporu pod Hustopečemi zaútočila pěchota okolo místní železniční tratě na město. Kozáci postupovali na Kurdějov, který byl okolo poledne dobyt za ztráty dvanácti vojáků. Všichni obyvatelé byli ihned dočasně odstěhováni k rybníku Loučky, z důvodu umístnění štábu 1. gardového jezdeckého mechanizovaného sboru (generál Plijev) v obci, který zde byl až do 21. dubna 1945.

Od soboty 14. dubna 1945 probíhaly na nebi nad Hustopečemi letecké souboje a rachot kulometů a vzdálené dunění od Břeclavi ohlašovalo blížící se frontu. Další den, tedy v neděli, už dopadaly letecké bomby na určené cíle a na obranné postavení 711. pěší divize werhmachtu i 8. pancéřové divize a stále pokračovaly letecké souboje. Hlídkující šestice Jak-9 nad Hustopečemi napadla skupinu pětadvaceti Fw 190 F (SG 4.). Údajně byly sestřeleny tři Fw 190 F. Během boje byl sestřelen Jak-9 od 13. letecké divize. Letoun se zřítil u Nížkovic, pilot se zachránil na padáku, gardový poručík I. I. Jašin byl zajat, ale utekl. Ve městě hořelo již několik stavení.

V neděli 15. dubna ve večerních hodinách byly osvobozeny Starovičky beze ztrát na životech civilních obyvatel.

Pondělní ráno 16. dubna se probouzelo v krásný slunečný jarní den s příslibem horkého dne. A horko skutečně bylo. Ze Staroviček směrem na Hustopeče před devátou hodinou vyrazil tankový průzkum tří strojů vedený podporučíkem Mirenkovem. Kopírovali silnici, která byla podminovaná. Za vesnicí v prostoru bývalého mlýna (křižovatka na Horní Bojanovice) se Mirenkov dostal do nepřátelské palby. Ve vzdálenosti asi dvou set metrů se náhle objevil německý „panter“, jehož střela Mirenkova minula. Jako první pak vystřelil Mirenkov a dvěma granáty tank zničil. Pak střílel na prostřední vzdálenější tank, který rovněž začal hořet. Ale i nepřátelská palba byla účinná, jeden granát se svezl po kupoli a roztříštil se opodál, jiný explodoval pod korbou. Vojáci byli zavaleni dýmem i ohněm, krvácející řidič Kurdjašov upadl na řízení a motor tanku byl zničen. Osádka však pokračovala v boji, až vyřadila i ostatní dva tanky. Během bojů přijela posila a vytlačila ostatní obrněnce na okraj města Hustopeče.

Kolem deváté hodiny počala bitva o Hustopeče. Část Rudé armády se tlačila kolem železnice, druhá kolem silnice Starovičky–Hustopeče, která byla podminovaná, a třetí část přes vinohrady od Velkých Pavlovic. Za sebou zanechávali na polích a ve vinohradech zničené tanky a doprovodná vozidla obou armád.

Na Hustopeče ve 12 hodin útočila vojska 13. gardové jezdecké divize 1. jezdeckého mechanizovaného sboru vedená generálmajorem G. A. Bělousovem: 46. gardovým jezdeckým plukem, 48. gardovým jezdeckým plukem, 50. gardovým jezdeckým plukem, 50. tankovým plukem a 141. gardovým armádním minometným plukem.

Ve 14.30 hodin zaútočila vojska 7. gardového mechanizovaného sboru, jemuž velel generálmajor F. G. Katkov ve složení 2. motostřelecký prapor a 3. mechanizovaný prapor. Kolem 19. hodiny ještě přichází 6. střelecká divize od 42. gardového sboru 53. armády, velitel: plukovník A. L. Makarov, ve složení: 8. raketometná dělostřelecká brigáda, 33. raketometná brigáda a 17. pluk gardových minometů „Čerkasský“. To už Hustopeče byly téměř bez nepřátelských vojáků.

Velmi tvrdé souboje probíhaly od božího rána po celý den, bojovalo se o každý příkop, o každou ulici, o každý jednotlivý dům. Místní obyvatelé byli před krupobitím střel a střepin ukrytí ve vinných sklepích a všude, kde se jen dalo. I tam někteří přišli o život. Útočící však zaplatili cenu nejvyšší, na 380 mladých životů vyhaslo, třikrát tolik jich bylo po různých obvazištích těžce raněných, někteří z nich zemřeli a jsou pohřbeni na společném pohřebišti v Hustopečích. Také zde byl vysoký počet nezvěstných.

Tankisté generála Katkova 7. mechanizovaného sboru k večeru 16. dubna provedli průzkum bojem směrem na Velké Němčice, využili díry v obraně nepřítele a postupovali na Velké Němčice. U dvora Nová Ves narazili na silný odpor a po ztrátě jednoho stroje se stáhli do Uherčic. Němečtí obránci v této části postupu Rudé armády narychlo vybudovali kolem Velkých Němčic velmi silnou kruhovou obranu.

Brzy ráno 16. dubna provedly sovětské letouny průzkumný let nad jižní Moravou a na letištích bylo zjištěno 139 nepřátelských letadel. Stihací 331. sovětská letecká divize napadla postavení u Klobouk a hlídkující šestice letadel Jak-9 (13. gardová stihací letecká divize) napadla v prostoru Hustopečí skupinu pětadvaceti letadel Fw 190 F (SG 4). Během boje byl sestřelen Jak-9 od 13. gardové letecké divize, zřítil se u Nížkovic a pilot se zachránil na padáku.

Souboje pokračovaly i 17. dubna a o jejich průběhu se můžeme dozvědět například z deníku, jenž se zachoval u německého pilota Uffz. Rolfa Bocka, kde mimo jiné píše: „Po doplnění paliva v 17.10 jdeme opět na start, k doprovodu Fw 190 F na přepravu v Uherčicích, zde jsem napadl postavení flaku. Vzápětí jsme byli napadeni skupinou Jaků-9. V nastalém souboji byl sestřelen Uffz. Rauch, který se zachránil na padáku, a jeho druh Fehnrich Allchiewski ^[1] který zůstal nezvěstný.“ Tolik jeho zápisek.

^[1]  Fehnrich (čekatel důstojnické hodnosti) pilot Allchiewski Fw 190 F po souboji s Jakem-9 ve čtverci Kobylí–Klobouky–Brumovice–Boleradice smrtelně raněný a hořící zapálil stodolu a dva domky a spadl na dvorek domu č. 199 v Morkůvkách. Část jeho levé paže i s hodinkami se po pěti letech našla v sousedním domě při čištění okapu.

Ráno 17. dubna zaútočilo deset tanků 41. gardové tankové brigády s podporou kozáků 8. gardové jezdecké divize směrem na Velké Němčice a útok byl odražen za ztráty devíti tanků. Po těžké porážce se zbylé jednotky začaly stahovat k Uherčicím. Vojska odtud měla zaútočit ve směru Přísnotice, Žabčice, Hrušovany, Rajhrad a Brno. Když se nepodařilo prorazit přes Velké Němčice, zaútočili vojáci 243. střelecké divize od Křepic na Nosislav, kterou obsadili prakticky bez boje. Tím se však obránci Němčic 711. pěší divize wehrmachtu dostali do obklíčení, i přesto však urputně bojovali dál.

Boje o Němčice trvaly dva dny (!) až do 18. dubna ráno, v 6.30 hodin byli osvobozeni příslušníky 40. armády, 6. orelskou střeleckou divizí, 333. střeleckým plukem, praporem pod vedením kapitána Bočanova ^[2].

^[2]  Dva dny po osvobození Velkých Němčic, tedy již 20. dubna, kolem poledne pochodoval autor s dalšími 41 kamarády přes Velké Němčice do Ivaně stavět most přes řeku Jihlavu. Některé domy kolem silnice ještě doutnaly, ulice byly liduprázdné a silnice dosud neuklizená byla plná skla a rumu z rozbitých domů.

V prostoru hustopečského hřbitova bylo v lednu 1946 zřízeno půlkruhové pohřebiště, kde jsou pochováni padlí z celého okolí. Podle statistik zde odpočívá 1 875 sovětských vojáků, z toho 98 důstojníků; k velkému zármutku rodin se nevrátilo tolik mladých mužů, zbytečných obětí, ke svým rodinám. To samé platí i pro druhou stranu. Počty padlých v obou případech jsou jistě několikanásobně vyšší.

V době do 5. a 6. května 1945 se v Hustopečích a jeho okolí soustřeďovaly jednotky 6. gardové tankové armády, velitel generálplukovník A. G. Kravčenko, před pražskou operací.

5. gardový tankový sbor, velitel generálporučík M. J. Saveljev, ve složení: 20. gardová tanková brigáda, 21. gardová tanková brigáda, 22. gardová tanková brigáda a 6. motostřelecká brigáda plus sedm pomocných pluků, která do 8. května opustila město, postupovala směrem na Pohořelice, Třebíč, Jihlavu a Benešov.

2. gardový mechanizovaný sbor, velitel generálporučík K. V. Sviridov, ve složení: 4. gardová mechanizovaná brigáda a 6. gardová mechanizovaná brigáda, plus devět pomocných pluků, také do 8. května opustil město ve směru: Miroslav, Jaroměřice nad Rokytnou a Pelhřimov.

9. gardový mechanizovaný sbor, velitel generálporučík I. P. Suchov, ve složení: 18. gardová brigáda reaktivního dělostřelectva, 30. gardová brigáda reaktivního dělostřelectva, 31. gardová brigáda reaktivní dělostřelectva, 46. gardová tanková brigáda, plus šest pomocných pluků, rovněž do 8. května opustil město ve směru: Moravské Budějovice – Praha.

Den nato byl vyhlášen MÍR.

Po odchodu tolika vojsk z města bylo najednou všude dostatek volného místa. Začala pracovat samospráva a vše se připravovalo k mírovému uspořádání. Mír byl nakonec vyhlášen o půlnoci z 8. na 9. květen 1945. Zbylá armáda ve městě to oslavila několikaminutovou palbou do vzduchu ze všech dostupných zbraní. V Evropě skončila druhá světová válka a začalo se bilancovat, sčítat škody. Připravovalo se nové politické uspořádání. Začínal se rýsovat nový svobodný život. Počátky však nebyly snadné, byl naprostý nedostatek všech základních lidských potřeb, od obutí, oblečení až po stavební materiál. Většina domů následkem válečných událostí byla poškozená, tohoto stavebního materiálu bylo potřeba ze všeho nejvíce. Ale radostí nad ukončení šestileté okupace se tyto nedostatky snáze překonávaly.

Do města do svých domů se vraceli reemigranti a noví obyvatelé osidlovali opuštěné domy. Probouzela se kultura, ať už šlo o představení ochotnického divadla či kina. Divadlo mělo v Hustopečích dlouhou tradici, tak bylo na co navázat.

Po volbách v roce 1948 došlo v celém státě ke změně. S pomocí Sovětského svazu zvítězila komunistická strana, která se ujala vedení. Došlo ke znárodnění všech výrobních i nevýrobních podniků, nemocnic, letišť, elektráren, dolů. Zemědělské pozemky se zcelily, vznikla Jednotná zemědělská družstva, přes nedůvěru k této novotě se v počátcích s velkými potížemi společně hospodařilo. Vybudovaly se vepříny, kravíny, slepičárny a také útulky pro děti pracujících matek. V některých základních školách děti dostávaly zdarma denně 0,7 l čerstvého kravského mléka. Každý občan musel někde pracovat, být zaměstnán, jinak byl stíhán policií. Lékařské, nemocniční i stomatologické ošetření bylo pro každého zdarma. Později pracující v továrnách i v zemědělství dostávali za odměnu bezplatné zahraniční zájezdy. Bohužel jen do tzv. východního bloku: SSSR, NDR, Polska a Maďarska.

V polovině roku 1947 se v Hustopečích začalo stavět prvních asi deset bytových jednotek, projednávala se možnost plynofikace celého města a také postavení závodu na zpracování ovoce a hroznů. Byly vysazeny mandloňové sady, kterým se až dosud velmi dobře daří.

Z továrny Würfel na cukrovinky se stal nejdříve podnik Drukov, pak Plynokov na výrobu propanbutanových lahví, v čele s panem Jaroslavem Markem, který závod nebývale rozšířil a proslavil.

V polovině padesátých let se původně z gymnázia vybudovala nemocnice, v čele s ředitelem MUDr. Jaroslavem Kučerou, která měla 144 lůžek a tři sanitní auta. Později ještě vedle nemocnice byla postavena poliklinika. Počátkem šedesátých let se započalo s výstavbou veterinární nemocnice, jejímž ředitelem se stal MVDr. František Batěk.

Krátce po osvobození nastalo v Hustopečích i kulturní obrození, v jehož čele stál odborný učitel Vilém Klíma, bodrý a nezapomenutelný, jenž se navrátil z koncentračního tábora značně podvyživený a vychrtlý. V polovině padesátých se stal režisérem ochotnického divadla Jaroslav Jeřábek, pod jehož vedením divadelní soubor exceloval a nastudoval hry jako Královna Dagmar, Maloměstské klepny, Těžká Barbora, Zdravý nemocný, Morálka paní Dulské a další. Ve hře Morálka paní Dulské v ženské hlavní roli excelovala nezapomenutelná paní Marie Krejčí, která se nesmazatelně zapsala do povědomí diváků. Z režisérů si zaslouží pozornost ještě Jiří Binek, Jan Hofbauer, Jiří Měřínský, Alois Weis, Karel Wohlgemut, Jiří Merliček a další.

Z ochotnických herců (jen malá část): Růžena Hrabalová, Aleš Janšta, Mirek Otřísal, Jiří Merliček, Juliana Vrbová, Jitka Šemorová, Václav Veleba a mnozí další. Někteří z nich hrají dosud.

Po roce 2000 pod vedením starosty města Ing. Luboše Kuchynky se nebývale rozpoutalo soukromé stavebnictví. Ve velmi krátké době vyrostlo asi sedm nových ulic, čímž se radikálně zvýšil počet obyvatel, a tím i možnosti zaměstnání. Nechť se městu i jeho obyvatelům i v budoucnosti daří.

Historie je sůl.

Josef Babáček

Použitá literatura

Holečková, Soňa – Novák, Jiří: Organizace II. Ukrajinského frontu.

Hosák, Ladislav: Vlastivěda Moravská. Brno 1924.

Jan, Libor – Nezhodová, Soňa a kol.: Hustopeče, město uprostřed jihomoravských vinic. Hustopeče 2010.

Kordiovský, Emil – Danihelka, Jiří: Brána do kraje. Mikulov 1999.

Peschina, Johann: Gesichte der deutschen Stadt Auspitz in neuer Zeit.

Schildberger st., Vlastimil: Boj o „pevnost“ Brno. Brno 1998–2003.

Adresa: Johan Peschina, An Der Grosen Hufe 10, D – 634 Hanau.

Jako 17letý na podzim roku 1943 obdržel povolávací rozkaz ke II. školní paraskupině v La Courtine. Po výcviku patřil ke 3. paradivizi 9. pluku v Erlachu u Víd. N. Města.

 V archivu zjistit, kde byla 3. Paradivize, 9 pluk nasazen v květnu 1944 – duben 1945.

Stromky Kyjov-zákrsy: hrušky: Clappova-Wiliemsova

Slivoň: TOPTEJT

Třešeň: běličku a černičku